Strike a Pose ‒ čili: theologie jako výprodej dějin

Milan Balabán

V nedávné soukromě veřejné rozpravě o Trojanově Moci v dějinách (rozprava konána v kterémsi šerém lednu) došlo až k nečekanému theologickému (či jinému) vrásnění. Pozorovat bylo lze jakousi trhlinu zející mezi generacemi, ale ne tak docela jen mezi generacemi. Říkám trhlinu, ne propast. Propast však zdáli zela. Nešlo ovšem jen o moc, běželo tu o CELKOVÝ PŘÍSTUP ke skutečnosti, o celková hodnocení a jakési „zaujímání pozic“.

Připomenu zvláště čtyři okruhy problémů: 1. tradice – interpretace, 2. indikativ – imperativ, 3. hodnocení některých osobností českých duchovních dějin, 4. otázka: zklamala, či nezklamala evangcírkev za totáče?

1. Nesrozumitelné, zarážející a až děsivé bylo jakoby prohlášení Jana Štefana: Chci tradovat, ne interpretovat. Nevysvětleno, co míněno. Každý starozákoník ví, že každý další článek tradice nejtěsněji souvisel s interpretací článku předchozího. Ježíš sám byl mistrem interpretace. To všechno JŠ ví. Co tedy signalizuje jeho postoj? V pozadí je jistě úcta ke klasickým textům, nechuť k rádoby aktuálním (liberálním či liberalistickým) interpretacím. Je potřebí přesně vědět, co ti skutečně velcí řekli, napsali, chtěli. Než se objeví vskutku nová theologická osobnost, je na místě studovat to staré, které je vždy lepší než to přisládle nové. Ale může si dovolit vedoucí systematik evangfakulty neinterpretovat? V tom by byl JŠ prvním systematikem v Evropě. Má otázka: Není nechuť k interpretaci výrazem jakési únavy a jakéhosi pohodlí? JŠ, jemuž ke cti nutno říci, že se odvážil na palouk, zatímco jeho „generační druhové“ mlčeli, neodvažujíce se, či spíše: nechtějíce se s „lidmi šedesátých let“ bavit. – Zajímavé je, že problém tradování versus interpretování je nyní aktuální zvláště v literární vědě (a to přímo tematicky: čti poslední číslo Kritického sborníku). Také tohle: už víckrát bylo konstatováno, že součástí tzv. postmoderny je jistý, dost houževnatý, konzervatismus. Interpretace totiž souvisí s pohybem, tradování je bezdějinné setrvávání v přítomnosti, jakožto v klidu. Peter Sloterdijk, Ernst Macho, J. F. Lyotard, a z jiného úhlu i Hans Jonas, Gnosis und spätantiker Geist, 1963, ti i jiní postmodernisté a jejich souběžci nám vysvětlí, že moderna, jež nyní „do hrobu dána“, je jakési „Mobilmachung“, jde tu tedy dnes o zastavení štvoucího a vnitřně vyprazdňujícího pohybu, jde „o vystoupení z trýznivé dějinné časovosti a vstup do nitra ztišujícího ,privátního času‘“. [1] Je tu strach před živým kontextem, žitou dějinností, texty věroučných vyhlášení, nebo i texty biblické, spočívají v jistém smyslu samy v sobě, ony samy „to smějí říci“. Zde vidím i určité nebezpečí tzv. amsterdamské školy, která uznává při exegezi textu jen biblické, žádné jiné, kontexty. Proto se Martin Prudký nepotřebuje při výkladu zvěstné narace (postmodernisté mluví o metanaraci) o Abrahamově obětování Izáka konfrontovat s problematikou lidských obětí, naopak: vykládá ten text z toho textu samého, uvádí do chodu jakousi exegetickou parthenogenesi. Vykládá-li se totiž bible biblí, pak se neinterpretuje, předává se naze, a Mobilmachung je stopnuta. [2] Ale možná, že tu nejsem na správné stopě, sám se snažím naznačit kromě „první exegeze“ (Daněk, Heller, Deurloo, Prudký aj.) i „druhou exegezi“, která čte i za řádky a mezi řádky, a nemusí se dopouštět větší libovůle než exegeze digitální podle předem nastavených vzorců. Také sebekontextové pojetí biblických textů se mi zdá postmoderní.

2. Nebylo jasné, proč se Trojanovi podkládalo, že akcentuje hybridně imperativ zvěsti, tedy její výzvovost, a zanedbává tzv. indikativ. Theolog procesuální ražby by měl na Trojana slyšet intenzivněji, než zapřisáhlí indikativci (např. Smolík – někdejší tvůrce tzv. svátostného prostoru, tzn. prostoru, který je indikativizován natolik, že tam dobře věřícímu bratříkovi nehrozí podstatné nebezpečí). Každý biblista ví, že v antropologické rovině předchází imperativ indikativu. Abraham uslyšel nejprve Vyjdi, a teprve potom, na cestě, začal prožívat indikativitu Boží milosti. Bůh an sich se jevil Abrahamovi jako Bůh für mich. O objektivitě Božího díla mohu něco zvědět jen na rovině konfesní, jen jako já, i když pod tlakem Ducha. Žádný jiný vhled do Boží indikativity nemáme. Schéma: nejprve Boží dílo, potom (teprve) naše uchopení (víra) asi neplatí. Obojí probíhá najednou – to takzvané objektivní (a tedy jakoby předcházející) i to takzvané subjektivní (a tedy jakoby následné). Myšlenka, že Bůh přece existoval dříve než vznikl svět a člověk má pedagogický charakter, má zabránit splynutí Božského s naší lidskou racionalitou a emocionalitou. Je však zároveň nebezpečná: umožňuje jaksi nazřít Boha jako objekt – oddělitelný od toho, co nám tento superobjekt sděluje. I o těchto otázkách by se mělo mezi evangučiteli mluvit. Židovské a kabalistické kontexty jsou v našich úvahách zanedbány vůbec. Vidím v tom jemný křesťanský antisemitismus.

3. Štefanovo hodnocení českého duchovního myšlení v minulosti i přítomnosti nahánělo dost hrůzu. Chelčický (nazvaný potupně „diakon“, nebo nedouk) i Hromádka (který sice diakon není, ale je v každém případě „škůdce církevní“, jehož theologie je patrně nulová) jsou jen příklady plagiátového, vypůjčeného myšlení. Čeští myslitelé přispívají leda svým ideovým kořením, trochu opepří, trochu přisolí, většinou však přesolí. JŠ chce být Evropanem, chce se vracet ke studním klasického myšlení, například k Lutherovi, neboť „sem chodí laně dlouze pít“. Jakub Trojan: Jak chceš být Evropanem, ekluje-li se ti být Čechem? Není evropanstvím právě to, že do duchovní Evropy vneseš to duchovně české? Představoval jsem si, co právě dělá duch Amedea Molnára i jeho pokračovatelky Noemi Rejchrtové, kterou nemoc uložila do postele. Tady, in puncto historie, lze cítit postmodernistickou virózu nejzřetelněji. Nezní tu pláč evangelické církve nad ztrátou evanghistorické koncepce? Svatý Bartoši, svatý Říčane, svatý Molnáre, orodujte za nás – historicky osiřelé a vzmužte srdce služebnice své Noemi a děvky své Evy Romany, aby… však vy víte, vy ano.

4. Poslední otázkou byla evangcírkev v totalitě. Tenor hlasů pravil, ne-li zpíval, že naše milá církev byla ve svých sborech dost dobrá a značně duchovně solidní, majíc připravenu náruč pro disidenty, když i tito byli unaveni a potřebovali Kristovskou útěchu. Také evangfakulta byla dost dobrá, neboť (kryta některými širokými zády) dokázala nabídnout studentům výuku vpravdě solidní, zatímco jiné fakulty se podobaly Augiášovým chlévům. Také synodrada nebyla zrada, nýbrž jednala vpodstatě značně uváženě, i když musila pochopitelně dělat některé kompromisní, nikoli však kompromitující, kroky. Soubytí nedisidentů s disidenty na nynější evangfakultě je výrazem jakéhosi nikterak nekompromitujícího a nezahanbujícího vyjití si vstříc. Tak to trochu zaznělo i z proslovu Martina Wernische při slavnostním projevu v Karolinu, a to moc přesvědčivé nebylo.

To všechno je do jisté míry pravda, zároveň se tu bratrsky zatloukají lapsy těžkého antievangelijního charakteru. V říjnu 1977 obdrželo 16 duchovních „důtku s výstrahou“ za podání adresované Federálnímu shromáždění, v komisi pro „prošetření celé záležitosti“ seděl i tehdejší učitel evangfakulty J. N. Ondra. Zvláště byl ostrakizován ve všech evangsborech J. S. Trojan. – Fakulta sama se už dost dlouho předtím vyslovila proti postojům Nové orientace: byly sepsány téze obviňující novoorientačníky z vytváření takzvaných nátlakových skupin (A. Molnár, P. Filipi a další). – Když jsem já sám chtěl docílit toho, abych mohl publikovat ve Studia et textus odborné studie, v nichž nebylo politického ani špit, bylo to odmítnuto. Zvláště J. Smolík (podle osobního svědectví J. Hellera) byl vždycky zásadně proti, poněvadž by tím byla ohrožena fakulta. – I od nejlepších učitelů fakulty jsem slyšel něžné větičky „To, co jsme si nenadrobili, to také nepapáme.“ Ano, naše synody – tam se docílilo ledacos, a bylo tam znát, že existuje i neoficiální disidentura a jakási souhra těch nahoře s těmi dole. Ale i tady to bylo mnohem komplikovanější. Ale tady chci končit. A moc bych si přál, kdybychom mohli v našich rozhovorech pokračovat.

Milan Balabán,
29. ledna 1995 vlastní hlavou

POZNÁMKA K POLEMICKÉMU TRAKTÁTU STRIKE A POSE

Tento text posloužil před dvěma lety jako jeden z podkladů k rozhovorům učitelů ETF na jejich výjezdním zasedání (mimo Prahu). Text je přejně polemický, chce uvolnit tísnivé ideové napětí mezi jednotlivci či „křídly“ theologických pedagogů milované bohoslovecké fakulty a cílí k dosažení většího noetického jasna v otázkách zásadní důležitosti – zvláště v systematické (dogmatické) oblasti. Nechce nikoho opravovat nebo dokonce popravovat, nýbrž důrazněji uvést na scénu problémy a problematiky. To nelze odbýt akademickým mlčením nebo neakademickými zámlžnými polopravdami zákulisního typu. Zlatý středověku, kdy se po Husech házela vejce, jako by to byly husy! Plechový novověku, kdy se každý akademický učitel uzavírá do světa badatelského ghetta a s podivným masochismem si trpí ve svém theologickém nebo filosofickém byru.