Poznámka 25
Toto u Kanta se opakující ohrazení vůči citu jako možnému zdroji morálního poučení bylo v jeho době namířeno proti zcela konkrétnímu teoretickému protivníkovi, totiž proti tzv. etice „morálního smyslu“, která se během 18. století rozvíjela v rámci empirické tradice spojované se jmény lorda Charlese z Chaftesbury, Francise Hutchesona, Davida Huma, a konečně také Adama Smitha. Srv. např. Kritika praktického rozumu, str. 65–67; Ak. V, sr. 38–39. Kant nicméně nepopírá, že ačkoli morálku samu nelze odvodit z nějakého ušlechtilého morálního citu, poznání povinnosti a svobodná volba morálně správného jednání mohou být následně provázeny pocitem spokojenosti se sebou samým.