Poznámka 5

Vezmeme-li toto Kantovo tvrzení vážně, má to pro interpretaci třetí kritiky samozřejmě zásadní důsledky: „Kritiku teleologické soudnosti“ nelze chápat jako vyústění úvodní, filosoficky méně přínosné části, jako vyústění, v němž teprve plně přicházejí ke slovu klíčové motivy celé Kantovy úvahy, jako je princip účelnosti a jeho sepětí s problematikou mravnosti. (Pro takto laděné čtení viz R. Spaemann – R. Löw, Účelnost jako filosofický problém, přel. K. Šprunk, Praha 2004, str. 127–142.) Přitom však pro naše potřeby není nutné „Kritiku teleologické soudnosti“ jen odložit stranou jako nepotřebný přívažek. V přístupu, jaký zde zastáváme, plní druhá část Kritiky soudnosti roli nikoli progresivní, nýbrž rekurzivní: osvětluje na zřetelnějších, výrazněji daných případech typu živých organismů jisté rysy a zahajuje tázání, které je následně třeba radikalizovat, přenést k onomu kořeni, který se snaží zkoumat „Kritika estetické soudnosti“.