Dialektická hra s recenzí Kryštofa Boháčka

Zdeněk Kratochvíl

Proč vůbec odpovídat na recenzi? Vždyť její smysl byl závislý na čemsi recenzovaném a to zase na tématu svého výkladu, takže reakce na recenzi bývá už povážlivě vzdálena od čehokoli jiného než hašteření. A jde-li o recenzi negativní, pak je reakce na ni nutně podezřelá ze symptomu potrefené husy, negativní recenzent získává další prostor, zatímco pozitivní nikoli. Nebylo by lepší místo odpovědi nabídnout kus dalšího pozitivního výkladu, který by recenzi ukázal jako planou, aniž by ji musel moc zmiňovat? Jelikož na to není místo a doba přeje akčním přestřelkám, přistupuji výjimečně na tuto zvláštní hru, jejímž prostřednictvím se chci vymezit vůči způsobu obsahově ledabylého, zato rétoricky břitkého psaní.

Začnu několika věcnými nepravdami Boháčkova textu. [1] Hérakleitos je prý autor, „nad nímž krčili rameny již první antičtí interpreti a přidělili mu na to konto přízvisko temný, skoteinos“ (96). [2] Nebyli to první antičtí interpreti, nýbrž drby, uchované u doxografů pozdní antiky. Část pozdně klasických interpretů asi krčila rameny, ale výraz skoteinos nepoužili, ač k tomu ve svých tlustospisech měli dost příležitostí. Je doložený až z pozdní hellénistické doby, jako součást doxografické tradice, která vytváří absurdní životopisy předsókratiků projekcí jejich textů do jejich údajného života. Nejstarší svědectví o temné povaze Hérakleitova spisu máme u Démétria Rhétóra [3] v jeho parafrázi Aristotelova hodnocení Hérakleitovy dikce. O Hérakleitovi samotném takto mluví až Strabón. Vývoji této fikce jsem se věnoval na str. 15–16. Jiná antická svědectví naopak považují Hérakleitův spis za „jasný“. [4]

Prý na str. 51 Potápěče „dokonce téměř furiantsky vyhlašuji“, že bych si „bez větší újmy vystačil i s menším počtem zlomků“ (96). Předpokládám, že ne-sofistický čtenář pochopí smysl mého výkladu spíš tak, že o povaze Hérakleitova spisu vypovídá také zkušenost s jeho textem, že ztráta části se nerovná ztrátě závěru traktátu, ale jen zneostří celek, zbaví jej detailů. Navíc je Hérakleitos druhý nebo třetí nejlépe zachovaný předsókratik.

Za projev neznalosti antických reálií považuji věty (98): „Důležitým pro předkládané a kratochvílovsky zastírané pojetí je i koncept sdílení společného středu dvěma protiklady, zvláště pak plná významová ambivalence středního větného členu namísto nutnosti rozhodnout se pro jednu ze dvou se nabízejících variant. Badateli tato figura umožňuje velkoryse připsat vykládanému autorovi vpravdě opulentní šíři všech gramaticky přípustných myšlenkových vzorců naráz.“ Ambivalentní vazba je ovšem standardním vyjadřovacím prostředkem, který má jiný cíl, než mu recenzent zde i jinde (101) podsouvá a nijak výklad neusnadňuje. Že jej nechtěl vidět Aristotelés, to mělo své důvody, nejspíš v tom, že považoval text za filosofický v jakémsi úzkém dialektickém smyslu. Že však o něm neví autor recenze, mě mrzí, neboť moje poděkování pak bude méně zasloužené. Podobně by mohl vědět, že výraz protiklady nejspíš nepochází od Hérakleita, i když úplně jisté to není.

Také není pravda, že bych na str. 61 odmítal definici jako „naivní“, dokonce s „břitkou ironií“ (98), o tu se snažím až teď, když na chvíli přijímám pravidla dialektiky, což určitě zase dopadne špatně. Říkám tam, že u Hérakleita těžko najdeme definice, dokonce i tehdy, když to při prvním pohledu málem tak vypadá.

Za nejhorší nařčení sebe i Hérakleita však považuji větu (97): „chiasmus se tak stává přinejmenším rovnocenným partnerem dialektice, sylogismu, alegorické exegesi, gorgiánským schématům či etymologii“. (Podobně i další rozvoj této myšlenky recenze na str. 98.) Za Hérakleitovy doby totiž ještě žádná dialektika nebyla, a ani já nemám v úmyslu starší výkladové prostředky analogizovat s dialektikou a sylogismy, natož s Gorgiovým činěním. Jsou to vzájemně dost mimoběžné prostředky jazyka a moci. Vždyť dialektické čtení Hérakleitova textu zradilo i takového mistra dialektiky a sylogismů, jakým bezpochyby byl Aristotelés. Nechci teď plýtvat papírem na to, abych ukazoval, co už dávno četní badatelé ukázali, totiž jak zničující pro pochopení předsókratiků byla jejich aristotelská reinterpretace pomocí dialektiky a pomocí hledání příčin, zvláště příčiny látkové. Hérakleita se dotkla nejméně, neboť jej pouze znectila. Zrovna tak je snad jasné, že pro logiku je Aristotelés naopak mistrem, stejně jako pro metafyziku, pokud ovšem někoho zajímá. Proti logice jsem nikdy nebyl, v technických aplikacích je přece nezastupitelná. Metafyziku, pravda, nemusím, a už vůbec ne takovou sofistiku, která bez znalosti pojednávaného tématu aplikuje své dialektické poučky na cokoli, takže zaměňuje věcnou kritiku za pokus o zestejnění skutečnosti podle své umanuté představy. [5]

Pan Boháček asi záměrně provokuje vyostřováním významů, např. když říká (103), že na str. 168 „trvám na striktně náboženském kontextu“ zlomku B 63. Snad je tam čitelné, že tak činím z bezradnosti, pod tlakem editorské tradice a řecké gramatiky. Pokud by mi pomohl najít jiný význam, byl bych mu vděčný, protože bychom tím Hérakleita zbavili snad jediného stínu podezření z nějaké zásvětnosti. Zvláštnost a důležitost náboženských témat u Hérakleita je totiž všude jinde právě v záměrné nepřítomnosti jakékoliv eschatologie.

Naopak je od tohoto recenzenta zvláštní, že mi nevyčetl žádnou z asi třiceti chyb, které jsem už mezitím v textu našel, několik z nich bylo hodně vážných. Mohl svoji kritiku na něčem založit a mohl pomoci mně i čtenářům. Podobně měkká kriteria mi nastavuje výčet autorit, kterých se dovolává. Z neznámých důvodů spojuje můj výklad s postmodernou (99, 104; ještě že ne s New Age). Také jsem nepochopil, jak bych se od „akademického vymezení filosofie“ (105) mohl oprostit v jeho intencích. Kdybych měl důvod použít slovo „filosofie“ i pro myšlení z dob před vznikem dialektiky a před vznikem slova „filosofie“, tak bych se k filosofii hlásil – a Hérakleitos by byl filosofem. Cožpak záleží na názvech? Autor recenze se však snaží přenést do centra zájmu témata, při nichž na názvech záleží, např. rétorická a politická, zatímco marginalizuje význam oblastí, které markantně odkazují na mimojazykovou skutečnost, např. astronomie.

Přichází čas, abych recenzentovi konečně také poděkoval za trefný výklad. Nemyslím jen takové dobře postihnuté maličkosti, jako je moje „panická hrůza z politického myšlení či přinejmenším značná nechuť k němu“ (102; titul hnízda Politologie jsem ostatně mínil spíš ironicky). Ba nemám na mysli jenom pěknou pochvalu výkladu koloběhů (103). Kryštof Boháček správně odkryl důležitější věc! Je to nejen „zastíraná“ (98, 100), leč i otevřená subverze. Ne sice z pozice „autoritativního výkladu“ (100), ale mnohem povážlivěji, totiž z pozice přímo principu veškeré podvratnosti, totiž nedůvěry v principy. Nevěřím na bezvýhradnou hierarchičnost skutečnosti a principy dialektiky považuji za vhodné pouze k dialektice a k jejím rozumným aplikacím, např. k programování. Proto už zanechávám této dialektické hry, abych se věnoval pozitivnějším i podvratnějším aplikacím dialektiky, a to nejen stránkám www.fysis.cz, ale i databázím www.presokratici.cz a www.eidola.eu.