Poznámka 40

K možnosti pojímat obraz (eikón) nikoli jako „pouhou“ nápodobu, ale jako manifestaci, poukazuje dialog Timaios – svým pojetím kosmu jako obrazu věčného vzoru rýsuje jedinečný vztah mezi božským inteligibilním vzorem a živoucím smyslovým obrazem, který je sám božský (Tim. 92c). Na toto povýšení obrazu poukazuje ve své studii Filip Karfík: „Obraz pochopený v tomto smyslu jako zobrazení božství vlastně není nápodobou, ale manifestací. Nápodoba je jen pomocná, metaforická kategorie … napodobenina (obraz) ,se podobá‘ vzoru natolik, nakolik v ní vzor sám zjevuje svoji ,podobu‘.“ (F. Karfík, ΕΙΚΩΝ – ΚΟΣΜΟΣ – ΘΕΟΣ. Poznámka k Platónovu pojetí obrazu, in: A. Matoušek – L. Karfíková [vyd.], Posvátný obraz a zobrazení posvátného, Praha 1995, str. 39–47). Toto chápání ovšem zůstává vyhrazeno pro kosmickou rovinu, neboť Platón „nepřenáší tento pojem posvátného obrazu z kosmické úrovně zpět na úroveň nitrosvětskou a nekoncipuje teorii posvátného obrazu, který by uvnitř světa, uvnitř kosmu, jako jeho význačný, posvátný fragment poukazoval zvláštním způsobem mimo něj a jemuž by proto příslušela obdobná náboženská úcta jako velkému obrazu-kosmu samému“ (tamt., str. 47).