Poznámka 8

Fiktivní ráz básnické tvorby může být nahlížen jak negativně – v tomto smyslu vykládá músická slova Verdenius, totiž jako distanci vůči klamavosti homérských eposů a příslib pravdivého hésiodovského podání (W. J. Verdenius, Notes on the Proem of Hesiodʼs Theogony, in: Mnemosyne, 25, 1972, str. 225–260; podobně S. Østerud, The Individuality of Hesiod,in: Hermes, 104, 1976, str. 13–29) –, tak pozitivně – prohlášení Hésiodových Mús pak může znít jako chvála básnické fikce a ocenění fabulačních schopností. Na tento výklad W. F. Otty upozorňuje S. Fischerová, Devět lhoucích Múz, in: S. Fischerová – J. Starý (vyd.), Původ poezie. Proměny básnické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách, Praha 2006, str. 49–83. Zde také čtenář nalezne komplexnější přehled výkladových schémat k této pasáži. K přehledu bádání viz také J. S. Clay, What the Muses Sang: Theogony 1–115, in: Greek, Roman and Byzantine Studies 29, 1988, str. 323–333; srv. D. Collins, Hesiod and the Divine Voice of the Muses, in: Arethusa, 32, 1999, str. 241–262, a zejména podrobnější přehled, který nabízí R. Scodel, Poetic Authority and Oral Tradition in Hesiod and Pindar, in: J. Watson (vyd.), Speaking Volumes. Orality and Literacy in the Greek and Roman World, Leiden – Boston – Köln 2001, str. 109–137.