Poznámka 21

Na pozadí zde dominantní faidrovské problematiky se lze těžko ubránit závěru, že Platón vedle výtvorů stabilních logoi v duších staví jejich hravé nápodoby, tj. svoje vlastní psané dialogy. Pro tuto interpretaci přitom není rozhodující překlad členu τοῖς ve spojení ἐπὶ τοῖς μιμήμασι na ř. 599b5 přivlastňovacím způsobem. Neboť i bez něj si lze těžko představit, k čemu jinému by se měly vztahovat nápodoby logoi v duších než k jejich psané reprezentaci. Filosof může nápodoby dobře vychované duše těžko předvádět jako běžný tragický básník přímo na divadle. Byl by tam totiž odkázán na zprostředkování svého herméneuta – herce, u něhož nelze očekávat pravé pochopení věci. Zápis má, přes svoje vážné problémy, proto pro filosofa nedocenitelnou výhodu bezprostřednosti.