Poznámka 46

Oproti tomu viz M. Schofield, Plato: Political Philosophy, str. 220–221. Tento princip je dále užit např. Aristotelem při výkladu o nejvyšší možné blaženosti příslušející člověku; Eth. Níc. X,7,1177b31–1178a8: „Nemá tedy člověk, jak mravokárci hlásali, jen lidsky smýšlet, i když jest pouze člověkem, ani jako smrtelník omezovat se na věci smrtelné, nýbrž má se snažit, pokud možno, aby se stal nesmrtelným, a činit všechno za tímto účelem, aby žil ve shodě s tím, co je v něm nejvyššího, neboť i když jest to nepatrné vnějším leskem, vnitřním významem a hodnotou daleko nad vše vyniká. Ba zdá se, že toto u každého tvoří jeho pravé já, ježto jest nejvyšší a nejlepší (εἶναι ἕκαστος τοῦτο, εἴπερ τὸ κύριον καὶ ἄμεινον); bylo by to tedy něco zvláštního, kdyby člověk nechtěl žít svým vlastním životem (αὑτοῦ βίον), nýbrž životem někoho jiného. Nyní se bude hodit i to, co jsme řekli dříve: nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co jest mu přirozeně vlastní (τὸ γὰρ οἰκεῖον ἑκάστῳ τῇ φύσει κράτιστον καὶ ἥδιστόν ἐστιν ἑκάστῳ). Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk (τοῦτο μάλιστα ἄνθρωπος). A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“