Filosof na agoře za časů nevolnosti

Ivan Blecha

Před časem vyšla kniha Václava Bělohradského Společnost nevolnosti. [1] Myslím, že dnes už je pozdě pokoušet se o tradiční recenzi – kniha byla reflektována více než dost. Chci se na knihu a její argumentační strategii podívat z jiného pohledu: abych posoudil její postmoderní metodologii a abych se pokusil přispět k zodpovězení otázky, jakou roli má při zvládání tolika naléhavých výzev dneška hrát filosofie.

Postmoderní filosofie, k níž se Václav Bělohradský přes její dohasínající jas hlásí, je mimo jiné známa odporem k etablované, školské, akademické filosofii (a vědě vůbec) a ráda by dosáhla toho, aby se filosofové konečně po sókratovsku vydali do ulic, na agoru, a tam hlasitě pokřikovali, aby rušili klidný spánek těch, kteří bezmyšlenkovitě nebo s podloudnými úmysly šíří či podporují vládnoucí diskursy. Tato ambice je na první pohled chvályhodná, protože se zdá, že filosof, uzavřen za zdmi vědeckého pracoviště či university, je společnosti málo užitečný. Vždycky se očekávalo, že bude slyšen na veřejnosti, účasten dění na ulici, že bude vystupovat v médiích, komentovat, kritizovat. Nejenom Sókratés, ale v novější době mnoho intelektuálů rádo takovou roli přijímalo: vzpomeňme jen na Sartra, Marcuseho, Foucaulta, Žižka a jiné.

U nás se této ideje chopil právě Václav Bělohradský. V předmluvě k druhému vydání Společnosti nevolnosti s nadšením vychvaluje nový výsek kyberprostoru – tzv. blogosféru. To je vlastně taková agora dneška. V ní vládne komunikační hojnost v nejobecnějším demokratickém smyslu, čtenáři jsou současně i autory, aplikují své i cizí texty zcela volně na různé situace, nastolují nečekané kontexty, kdokoli s nimi může sdílet jejich neučesané interpretace a anarchistická gesta a radovat se z podvratných konverzací, protože žádná interpretace není v blogosféře nelegitimní. Jejím protikladem je tzv. mediasféra, která je naopak postavena na strategickém hierarchizování a na etiketizování názorů a postojů pod kontrolou autorit a moci (sem spadají mimo jiné vědecké ústavy a university).

Mám ale vážné obavy, že pobyt na agoře intelektuálovi vůbec nesvědčí, že ho neučí odpovědnému myšlení a že svádí k nezdůvodněným tezím, které mohou mít pouze estetický účinek, ačkoli by rády řekly něco vážného. Svědčí o tom jeden zdánlivě drobný příklad: tentokrát v předmluvě ke třetímu vydání Společnosti nevolnosti Václav Bělohradský prohlásí, že věda je nebezpečná mimo jiné také proto, že „zamořuje svět geneticky manipulovanými organismy“. Rozumí Václav Bělohradský tak dobře genetice, že má právo veřejně hlásat takový názor a ještě jím zdůvodňovat škodlivou roli vědy ve veřejném prostoru? V téže blogosféře se na jiném blogu lze snadno dočíst, že tvrzení o tom, že geneticky upravené potraviny mohou škodit, je absurdní mýtus, rozmnožovaný těmi, kteří dané problematice vůbec nerozumějí (srv. například opatrny.bigbloger.lidovky.cz). Potíž je v tom, že když se zeptáme, proč Václav Bělohradský při svém posudku nezohlednil také toto stanovisko, dostane se nám odpovědi, že povinnost zohledňovat názory tohoto typu je jen výmysl nabubřelých vědců, vzešlý z jejich mocensky řízené zlovůle a že každá teze by měla být jen věcí volby, nastolení líbivého kontextu. V blogosféře není třeba nic legitimizovat, výkřiky nadšených ochránců zdravé výživy tu mají být považovány za stejně významné jako názory profesora katedry experimentální biologie rostlin na Přírodovědecké fakultě UK Praha.

S tím se nemohu smířit. Kdyby se chtěl Václav Bělohradský jenom soukromě kochat nevázanou svobodou blogosféry, nic bych proti tomu neměl. On by ale rád měnil svět, a určoval tak osudy jiných lidí. A to už je vážná věc.

Vábení filosofie k pobytu na agoře je proto ošidné. Osobně si myslím, že filosofie musí zůstat do jisté míry akademická, a stýkat se tak s tradiční vědou. Její společenské angažmá ji přece nemůže zprostit povinnosti (naopak se domnívám, že tato povinnost je o to větší!) používat argumenty, které mají svou logickou konzistenci, formulace, které jsou intersubjektivně nahlédnutelné, a svým specifickým způsobem (jako jakési „myšlenkové experimenty“) také testovatelné. Že tedy zkrátka musí dodržovat stejné zásady, jaké dodržuje každá věda a které se osvojují na akademické půdě. Předpokládám, že se stěží najde někdo, kdo by tuto povinnost chtěl filosofii upírat: nelze přece tolerovat, aby byl filosof nesrozumitelný, aby jeho argumentace byla logicky inkonzistentní nebo aby postrádala zdůvodněnou argumentaci. Pokud tomu tak je, a přesto by chtěla filosofie nějak působit, jednalo by se o nebezpečnou věc: totiž o demagogii, která je podobná té, vůči níž se s takovou vervou vymezují sami postmodernisté.

Bohužel, myšlení agory se všemi neblahými jevy, které s sebou nese a na něž poukazuje už náš malý vstupní příklad, je patrné v celé Společnosti nevolnosti. Na některé příklady bych chtěl ve vší stručnosti poukázat.

***

Společnost nevolnosti je souborem různých esejů, které mají nicméně společný podtext. Lze předpokládat, že si přitom Václav Bělohradský se slůvkem „nevolnost“ v názvu trošku hraje: má nejspíš na mysli jednak „sartrovskou“ nevolnost, která nás patrně musí zachvátit z existence v současné společnosti, a jednak zřejmě hodlá využít i druhý význam tohoto slova a v souladu s ním chce naznačit, že žijeme ve společnosti jako nevolníci, jako ti, jimž je zákeřným terorem hyperkapitalismu bráněno ve svobodném jednání a myšlení.

Bělohradský nemá se současným kapitalismem slitování: je ještě ochoten uznat jakousi jeho vlídnější tvář z doby tzv. národního kapitalismu, ale nikoli už z epochy globalizace, v níž vládne „hyperburžoazie“.

Aby mohl situaci vykreslit dostatečně dramaticky, a tím ospravedlnit své rozhořčení a odůvodnit své návrhy na řešení, načrtává Václav Bělohradský vskutku pochmurný obraz současnosti. Podle Bělohradského je v základu všech neblahých jevů naší doby hlad kapitálu po stále větším zisku, a tedy zločinná ideologie „růstu Růstu“, jíž je všechno podřízeno a již sledují masy evropských obyvatel jako stádo ovcí, protože si je tato ideologie dovedla šikovně zpracovat. „Růst HDP je úděsné násilí na životě v nás i jiných bytostech“ (293). Jde to tak daleko, že Bělohradský prohlásí: „Průmyslový růst nejen integruje masy do ,struktur‘, dělá z nich živé obrazce v prostorech nákupních středisek, ale mobilizuje je stejnými prostředky jako válka, stejnými ,hesly dne‘. Je třeba si to stále připomínat: 20. století bylo válka. Průmyslový růst je válka“ (52). A nadto: „Tah k válce je zakódován do výrobků, které určují formu našeho všedního dne; ve všem, co bereme do ruky, je potřeba ,vybít se‘. Po roce 1989 přišel krátký čas naděje, že tah k válce, vepsaný do technologického a ekonomického růstu, by mohl být přemožen. Mýlili jsme se ale“ (52). Dokonce i Vánoce jako konzumní svátek jsou „oslavou války za ekonomický růst“ (49).

Za touhou po bezohledném růstu stojí pak ďábelský kapitál, jehož hybným výrazem je globalizace. A tento kapitál nejenže mobilizuje masy k nákupům, ale zároveň se živí výrobou zbraní a drtí bez milosti vše, co se mu staví do cesty, co by chtělo žít mimo dynamiku globalizace, mimo ideologii Růstu, co nemá chuť podřizovat se universalistickým nárokům konzumu. Tak se na mnohých místech dočteme: „Vše musí přispívat k růstu kapitálu, i protesty proti jeho nesmyslnosti. Protestuješ? Je to tvé právo, ale musíš si u nás koupit prostředky ke svému protestování! Jak klást odpor kapitálu, aniž bychom sloužili jeho růstu?“ (24) Nebo: „Totálně mobilizovaná společnost je ovládána velkými koncerny, stát se zredukoval na donucovací a socializační moc k prosazování jejich zájmů, ekonomický systém je propleten s celosvětovým systémem vojenských paktů, monetárních dohod a vývojových plánů, legitimnost politické moci je produktem strategického investování nadnárodních koncernů do médií. Světový systém totálně mobilizovaných společností pod imperiálním vedením USA zvítězil nad totalitarismem komunistickým, málo efektivním v mobilizaci mas, a stal se vítěznou formou totalitarismu pro třetí tisíciletí. … Válka je žhavým, nikdy nechladnoucím jádrem tohoto systému“ (42).

Nejsem ani ekonom, ani politolog, takže by bylo ošidné pouštět se do širších debat. Nedá mi to však, abych se neozval. Rád bych hned na úvod zdůraznil, že mi nejde o politickou polemiku, ačkoli zmíněná kniha obsahuje hodně politiky. I když se pohybuji v jiné části politického prostoru než v té, kterou obývá Václav Bělohradský, chtěl bych spíše předvést, jak ošidné je znevažovat vědu a akademické ústavy a plédovat pro filosofický pohyb na čerstvém vzduchu. Chtěl bych, spíše než se nějak naivně zastávat kapitalismu, varovat před jednostrannými tezemi, které jsou nebezpečné právě v tom, že nezaručují dostatečné zohlednění všech relevantních souvislostí.

Tak například podle Bělohradského „svobodný veřejný prostor, občanská nezávislost, sdílený přirozený jazyk, antikonformní a transverzální komunikace začínají překážet růstu globální uniformity, která nesnáší žádné meze, žádné hranice“ (127). A ještě: „Globální kapitalismus nás všechny vyvlastňuje, zadlažďuje, zbavuje nás vlasti, svobodného myšlení, přirozené řeči, lidských práv, naší ,lidské tváře‘ – přesně, jak předvídal Marx v Komunistickém manifestu. Předvídal to dobře, lék na to ale nenašel“ (143). Zde se naskýtá otázka: Jakým způsobem se podařilo vysmeknout Bělohradskému z „koalovaných zájmů ekonomicko-stranicko-vojensko-finančních aparátů“, které jsou údajně schopny systematicky paralyzovat argumentující svobodný dialog ve veřejném prostoru, a vydat svou knížku, dokonce ve třech vydáních? Koho musel Bělohradský přemoci, aby mu „světový systém totálně mobilizovaných společností pod imperiálním vedením USA“ dovolil publikovat všechny jeho texty a mít vlastní web, na který může přijít kdokoli a sdílet s ním přirozený svobodný jazyk a antikonformní a transverzální komunikaci? Držíme-li v ruce Bělohradského knihu, pak existují nutně jen dvě možnosti: buď v ní napsal to, co chtěl, a pak je živým důkazem toho, že lze docela dobře vyjadřovat antagonistické postoje a být mluvčím těch, kteří by měli být umlčováni. Anebo neexistuje žádná šance, jak uniknout ideologické kontrole kapitálu (sám Bělohradský vskutku píše, že nikdo tomu neunikne), pak ale nezbývá, než abychom se smířili s tím, že i Bělohradského kniha vyjadřuje zájmy kapitálu. Jak to tedy je?

V jednom televizním pořadu Václav Bělohradský prohlásil, že „teror konzumismu je stejně silný a stejně nebezpečný jako teror komunismu“. Vadí mu „globalizační konzumistická mašinérie, která se všeho kolem nás zmocňuje“ (143). A souhlasí s názorem, že bolševismus i kapitalismus nevykazují žádný podstatný rozdíl – obojí je produkt jediného pohybu systému (42). Totalitní ráz společnosti prý po roce 1989 nezmizel, jen se skrze konzum stal sofistikovanějším a vlastně účinnějším. Přešel do tužeb, které uměle vytváří kapitál a jejichž jsme nevědomými otroky (62). A prý nás tahle honba zotročila více než normalizace po roce 1968! Myslím, že vůči těmto radikálním tezím stačí položit jednoduchou otázku: Jaké sankce plynou z toho, když nepůjdu do hypermarketu, když si nekoupím automobil vnucované značky, když nebudu pojídat hamburgery? Musím trvat na tom, že mě osobně se celá ta konzumerická mašinérie netýká, ještě mě neovlivnila ani jedna reklama, mohu si stlouci srub na samotě a žít bez kýčovitých televizních programů, na pultech knihkupectví si mohu koupit spoustu literatury nejvyšší duchovní kvality, včetně Bělohradského spisů. O sankcích, jaké naopak na každého čekaly za socialismu i za projev obyčejné a neškodné občanské neposlušnosti, se snad není třeba rozepisovat. Takže podle mého názoru prostě tam, kde není reálná sankce, není ani možné mluvit o násilí, ba ani o moci.

Můžeme mít oprávněné obavy (a já je mám také) z nepodchytitelné moci finančních oligarchů, kteří přelévají bezcitně kapitál ze země do země a vydírají tamní vlády. Jejich činnost však musí mít aspoň zprostředkovaně nějaký reálný dopad na náš život, vždyť nepochybně právě z něho, z toho, jak jsme ochotni se ekonomicky chovat, mohou bohatnout. Ale pořád platí (a na vyspělém Západě to lidé zhusta využívají), že spotřebitel má velmi jednoduchou a velmi účinnou metodu, jak si s „terorem“ kapitálu vyřídit účty: nekupovat zboží u firem, o nichž má pochybnosti. I největší nadnárodní monopoly jsou závislé na denním plebiscitu, na té nejpřímější možné demokracii – na volení „nohama“, jak se říká ekonomické prezentaci individuálních zájmů. Naši volení politici, jejichž ubývající moci Bělohradský želí, jsou nakonec pod mnohem menším tlakem: málokdo s nimi ve volebním mezidobí pohne.

A navíc: nepodařilo se už v mnoha případech i malé skupince občanů zablokovat stavbu dálnice, vymínit si zákaz likvidace obcí v hnědouhelné pánvi, zamítnout stavbu supermarketu? Nevzít v potaz, že i hrstka aktivistů může v tomto údajně ničícím a teroristickém systému, jehož žhavým a nikdy nechladnoucím jádrem je válka, zastavit na patnáct i více let práci nadnárodní stavební firmy, která by ráda zbohatla na stavbě dálnice (a která je bezmála válečnou organizací), přece není úplně fér. Bělohradský ovšem na jednom z míst sám poznamenává: „Skeptické instance v západní společnosti jsou nepoddajné, dělba moci odolává. Je to ta nejlepší z mála dobrých zpráv v prvním desetiletí nového tisíciletí“ (222). Další konsekvence z toho ale, myslím, nevyvozuje. Jestliže globální finanční oligarchie, která má údajně zájem na slabých státech, nepohne se skupinkou aktivistů, která se dovolává legislativy právě těch slabých států, jde tu o zvláštní rozpor, který by si žádal hlubší zamyšlení.

Proto se ptám: Jaký smysl má kategorické tvrzení, že nikdo „nedokáže vzdorovat manažerům Síly“ (49)? V mnoha sociologických studiích čtu navíc něco jiného: například, že ona „zuřivá“ honba za ziskem vede v posledních letech k radikální změně akcentů. „Dochází k základnímu převratu, kdy od trhu ovládaného nabídkou přecházíme k trhu řízenému poptávkou.“ [2] Je to nikoli kapitalista, ale zákazník, kdo nyní udílí rozkazy. Firmy „šijí“ své produkty doslova na míru: mobilní operátoři sestavují tarify podle detailních přání zákazníků, cestovní kanceláře nabízejí dovolené podle nejbizarnějších tužeb klientů, každý zákazník si může podle libosti sestavit z nepřeberného množství komponentů svůj osobní počítač atp. Za socialismu, tedy ve společnosti, kde rozhodně nevládne zlotřilý kapitál, museli zákazníci stát fronty před obchody, nyní obchodníci stojí fronty před zákazníky a dělají jim pomyšlení. Netvrdím, že to nemá své stinné stránky nebo že „přání“ zákazníků nejsou zčásti předem předchystána nejrůznější formou reklamy: ale mluvit tady o „zadlažďování“, „teroru“ nebo „válce“? Zákazníci jsou čím dál poučenější a sebevědomější, vědí stále zřetelněji, co chtějí, a „pod tlakem konkurence si vládcové průmyslu stanovili za cíl nulovou poruchovost a dokonalou kvalitu; všude přicházejí ke slovu rostoucí nároky na trvanlivost, bezpečí a spolehlivost“. [3] Takhle se k nám chovají „manažeři Síly“! A ukazuje se tu další změna: „konzument už neusiluje v první řadě o to, aby vlastnil věci kvůli nim samým, nýbrž o rozmnožení svých zážitků, o opojení novými vjemy a city.“ [4] Což například u dnešní mládeže znamená, že až 30 % svého času věnuje zábavě a společenskému styku. [5] Nechávat se „opájet novými vjemy a city“ bylo přece heslo oné generace, dospívající v šedesátých letech, která vtrhla v roce 1968 na barikády a jejíž odchod ze scény tolik intelektuálů tak upřímně želí! Je to dokonce žádoucí projev „aisthétického myšlení“, po němž volá postmoderní myslitel Wolfgang Welsch. Takže v čem je problém?

Václav Bělohradský ale naznačuje, že kapitál je chytřejší, než si myslíme. Umí ovlivnit naše myšlení tak, že se stáváme nejen otroky momentálních nákupů, ale i poslušnými zástupy pro příjem celkového obrazu světa, který zpětně zase vyhovuje zájmům „manažerů Síly“. „Všimněme si, jak hollywoodská mašinérie vytváří různé masové stereotypy a úzkosti, které pak zobrazuje a zažehnává“ (105). Nelze prý dnes už úspěšně vzdorovat strategii médií, která se sice chvályhodně ženou za tím, aby otřásající informace ukázala a předvedla, dělají to však tak, že vlastně to otřásající normalizují, takže se stane součástí kaleidoskopu obrazů, jež už nikoho nevzruší. „Imperiální kapitalismus USA nám vládne tím, že otřesné už nikým neotřásá, že je normalizováno. Tato normalizace otřesného je v epoše impéria strategickým produktem médií, ta odsouvají otřesné na periférii sdělitelného, a zaručují mu tak morální neviditelnost“ (51). Takže moderní člověk jen tupě zírá na obrazovku a zprávy o hladomorech a obětech násilí považuje jen za vzrušující řetězec denních zpráv, jenž už s nikým nepohne. A právě tato nehybnost je blahodárná pro kapitalismus: nikdo nebude mít ani zájem, ani energii podniknout něco proti němu. Geniální strategie, která neprodyšně funguje.

Já ale čtu i jiné statistiky: navzdory údajnému úmyslnému otupování citů a normalizaci zla v médiích za poslední desetiletí výrazně klesá roční míra násilných trestných činů, [6] a naopak prudce roste citlivost lidstva na neblahé události a ochota lidí pomáhat. [7] Díky médiím se zjemňuje vnímavost vůči věcem, které se kdysi považovaly za obvyklé nebo nezajímavé. Vždyť například ještě ne tak dávno byli lidé běžně svědky umírání na ulicích, veřejných poprav, zabíjení nemluvňat nebo odkládání dětí, pokud jich v rodině bylo příliš, vražd politiků (dokonce i vzájemně příbuzných). Dnes se považuje za nechutné, když někdo umlátí psa, bouříme se proti nedůstojnému chovu slepic. Je to opravdu projevem beznadějného úpadku citů řízeného otupujícími médii a zlovolným kapitálem?
Kapitalistická normalizace odstraňuje prý na okraj všechno extrémní, každý rozpor považuje za „skandál pro náš rozum“, se vším, co se vymyká, je jednáno jako s projevem sociální nebo duševní poruchy, kterou je třeba svěřit odborníkům (62). Tohle tvrzení má ale platit v době, kdy se ve společnosti stále více prosazuje prezentace (i tolerance) okrajových společenských skupin, menšin, homosexuálů, kdy se zavádí registrované partnerství, kdy Nobelovu cenu za literaturu dostávají bizarní autoři jako Jelineková či Fo, kdy se firmy předhánějí v groteskních sestavách služeb pro výstřední zákazníky?

Osobně mám podezření, že v základním ohledu je kapitál „mentálně“ mnohem prostší a hloupější, než by se na první pohled zdálo. Odsuzované „vymývání mozků“ a otupování masy čumilů „hollywoodskými kýči“ a televizí je spíše zrcadlem dané kulturní úrovně a poptávky veřejnosti, které se kapitál rád přizpůsobuje. Disentní režimy řeči nejsou vylučovány proto, že by si to přál kapitál, ale proto, že lidé mají většinou jiné zájmy než číst Kunderu nebo Jelinekovou. Sám jsem také smutný z toho, že lidé raději konzumují venezuelské telenovely než Faulknera. Ale ke všem kvalitním dílům kultury se přece kdokoli může bez nejmenších nesnází velmi rychle dostat. A žádoucí pěstování kulturní úrovně můžeme navíc svobodně a docela lehce ovlivňovat – například soustavným vzděláváním mládeže a profesor Bělohradský v první linii.

Podobně neideologický je podle mého názoru kapitál i v ekonomické oblasti. Sotva se přišlo na to, že lidé začínají mít zájem o nealkoholické pivo, byly soukromé pivovary schopny zvednout jeho výrobu o 500 procent. Stačila zmínka o tom, že vláda bude podporovat pěstování biopaliv, a už se během jediné sezony přešlo na jejich masivní produkci (a jak se ukázalo, velmi nerozumně, což je ale úplně jiný problém), sotva začaly být hitem alternativní zdroje energie, už se velké firmy předhánějí ve výrobě větrných elektráren a solárních panelů. A protože zájem o nealkoholické pivo či o biopaliva žádný „manažer síly“ cíleně nevytvářel a leckdy ani nemohl předpokládat (neboť například zájem o využití alternativních zdrojů energie je produktem myšlení antiglobalistů a jde přece proti zájmům obřích nadnárodních ropných koncernů), potvrzuje se mi tím, že kapitál není zákeřné stvoření, ale indiferentní dynamis, živel, který se rád vrhne na všechno, z čeho kyne nějaký zisk. Tohle na něm může být velice pohoršlivé, ale rozhodně považuji za přehnané označovat ho za démona, který předem vylučuje, exkomunikuje a „zadlažďuje“.

Jedním z černých hříchů globalizace má být bezohledné ničení životního prostředí. Ale režimy, v nichž zcela chybí soukromý kapitál a trh je velmi regulován, devastovaly a devastují životní prostředí mnohem zuřivěji. Stačí srovnat Švýcarsko s bývalým Československem nebo Norsko s dnešní Čínou.
Překvapuje mě také, že Bělohradský mluví o bídě dějin, jež ve jménu happyendů chtěly „zakroutit krkem“ všemu, co neplatí vždy a všude pro každého (151), ale zároveň k prosazení svých cílů (resp. cílů antiglobalistů, které podporuje) uvažuje o použití „jakýchkoliv prostředků“ (142). Nepřipravují nám odpůrci globalizace také takový happyend, krásný už jen proto, že je jejich? Nechtějí také kroutit krkem těm, kteří se bezstarostně oddávají konzumu, neboť by rádi, aby všude a pro všechny platil odpor ke kapitálu? Anebo co si mám pod pojmem „vzpoura jakýmikoliv prostředky“ představit? Proč bych neměl mít právo v logice postmodernismu definovat si svůj život jako konzumní? Vlastně bych byl v Bělohradského světě disidentem: zpochybňoval bych svět, ve jakém by chtěl žít Václav Bělohradský. A to by mělo být v pořádku, tak kde je problém?

Jednostranných tvrzení bez zohlednění důležitého kontextu, oněch prohlášení, která údajně nepotřebují legitimizaci, je ovšem ve Společnosti nevolnosti mnohem více. Nelze démonizovat neregulovaný trh (Předmluva k II. vydání) a nezmínit se o známých rizicích, která naopak přináší trh regulovaný, nelze prohlašovat, že zadlužení evropských států způsobila globální finanční oligarchie (Předmluva ke III. vydání), a nevzít v potaz, že dluhy vznikaly v dobách štědrých podpor ze strany sociálního státu, vážné nebezpečí světového terorismu a existenci krvavých režimů nejhrubšího zrna nelze bagatelizovat jako to, co má pouze „nekompatibilní cíle“ s USA (125), není možné s nostalgií vzpomínat na harmonickou rovnováhu z dob studené války (275) a nepřipomenout, že sovětský blok tuto rovnováhu nepřetržitě agresivně narušoval, nelze považovat za tragédii, že Che Guevara, tato „glorie“ zlatých šedesátých let, byl sešmelcován konzumerismem (59), a neposkytnout informaci, že tento revolucionář své politické odpůrce bez skrupulí vraždil nebo nechával vraždit.

***

Jak je vidět, agora (či blogosféra) je možná prostorem pro přátelská setkávání, prodchnutá spontánností a neomezenou svobodu, jako vzor odpovědného myšlení ale sloužit nemůže. Prosazování agory na úkor prostoru, kde se názory musí legitimizovat podle striktně vyžadovaných pravidel argumentace a dokazování, ovšem souvisí s vlastními východisky postmoderny. Já i tato východiska sama považuji za velmi sporná a za prakticky neudržitelná. Podívejme se proto letmo i na ně.

Schéma vývoje moderny podle Václava Bělohradského je prosté: osvícenství přineslo kult rozumu, vědy a techniky, honbu za jedinou Pravdou, za pevným řádem reality, za souborem objektivních fakt, o nichž se nemůže diskutovat, protože jsou v moci privilegovaného poznání, a to vše vyústilo nejprve do tlaku technické mašinérie, která válcuje přírodu, posléze do mašinérie totalitních režimů, která je politickým pokračování vědeckotechnického zvlčení, a nakonec do imperiální síly moderního globálního kapitalismu.

O snaze věd dobrat se objektivního popisu reality Bělohradský píše: „Víra v ,objektivitu‘ vědců-expertů je masovou pověrou epochy vědy a techniky, je matkou všech extrémů – ta a jen ta udělala z 20. století ,století totalitarismů‘. Je to fundamentalismus, v jehož jménu elity průmyslových států ničí historické světy, které lidská společenství budovala na Zemi po tisíciletí. Každý odborník vidí jen to, co mu jeho odbornost vidět dovoluje, protože je vždy vykonavatelem nějaké mocenské strategie a loajálnosti vůči určitým ekonomickým zájmům. ,Objektivita‘, vyráběná metodickým odmýšlením od situovanosti každého vědění v síti lokálních, osobních, náboženských, morálních či tradičních vztahů a ,skrupulí‘, není než mocenskou konstrukcí, jejímž strategickým cílem je zbavit hlasu celé národy, třídy, rasy, kmeny, civilizace, živočišné druhy, planetu Gaia. Když promluví ,objektivně‘ fakta, musí zmlknout každý protestující hlas, jinak bude prohlášen za hlas blázna či extremisty. ,Objektivita‘ vyrobená odmýšlením od protestujících ,hlasů života‘ není než souhrnné označení pro ,zuřivou lhostejnost‘, kterou se musíme naučit vyznávat ve škole jako etický předpoklad racionality. Budu ji vždy psát v uvozovkách: ,objektivita‘ = zuřivá lhostejnost vůči hlasům života, jež odporují našim absolutním výnosům“ (73).

Samozřejmě je nutné jedním dechem dodat, že tohle všechno je možné za základního filosofického předpokladu, jehož přijímání je podstatou postmoderny, totiž že „pozorovatel svým pozorováním ustavuje pozorované“ (197) a že „pravda je vždy politickým pojmem“ (197). „Neexistuje žádný ,objektivní‘ popis světa, to jen neprůhlední idioti v nás i mimo nás nám předpisují, co ve světě má být popsáno. Ti idioti v nás se jmenují třeba předsudky, podvědomí nebo vůle k moci, ti mimo nás třeba historická nutnost, ekonomický růst, vědecké poznání či NATO“ (79). Bělohradský se dokonce nebude divit tomu, když hrdinové osvícenského příběhu, „vědci se svými skalpely, inženýři se svinutými plány v rukou, dělníci s kladivy a vykasanými rukávy, budou v protipříběhu, který si nové generace začínají vyprávět jako svůj, zvrhlými vrahy“ (78).

Bělohradský tvrdí, že nežijeme ve styku s realitou, ale ve výrokových krajinách, v síti příběhů, které si vyprávíme na základě vlastní pestré zkušenosti a v níž by neměl být umlčován žádný hlas. Moderní společnost se však vyznačuje diktátem těch, kteří si myslí, že jejich výroky platí za víc, neboť jsou údajně opřeny o fakta, o pravdivý popis reality, a hodlají umlčovat výroky těch, kteří si to nemyslí. „Výrokové krajiny Západu už dlouho pustoší krutá sekta vyznavačů ,objektivity‘ …, kteří chtějí, aby jejich pravdy platily všude a vždy a byly povinně hlásány ve zvláštních chrámech, zvaných školy“ (85). A tak ti, co by rádi něco řekli o své dílčí, „pomatené“, extravagantní zkušenosti, jsou vytlačováni na okraj a násilím umlčováni. Výsledkem nadvlády majitelů Pravd jsou všechny hrůzy 20. století (86), neboť jménem Objektivity, Pokroku, Růstu, Vědy a Civilizace se jen ničí a spaluje (87). Proměňují svět v říši nutnosti, které je třeba se podřídit, a vyjadřují ji tvrdou dualitou pojmů jako jev/skutečnost, subjektivní/objektivní, pravda/lež, vyšší/nižší (92). A my už dnes víme: „každý takový dualismus byl zkonstruován, aby z jedněch udělal raby a z druhých pány“ (92). Platí totiž: „Každý znak odkazuje zase jen na jiný znak a slovem skutečnost označujeme ty znaky, které mocní tohoto světa privilegují“ (101).

Proti tomu je podle Bělohradského třeba něco dělat. Ale není to samozřejmě jednoduché. „Vysilující boj proti vyznavačům ,objektivity‘, této planetární hypersektě, se dnes odehrává pod souhrnným názvem postmodernismus“ (85). Postmoderna je slovní diverze, narušující monolit a mocenskou zlovůli majitelů Pravd. Snaží se ukázat, že každá pravda závisí na výrokové krajině, v níž byla vypěstována (85). Nejsou žádná fakta, „před nimiž bychom museli zmlknout jako před skutečností, která se přece sama zjevila“ (86), a je třeba zdůrazňovat, že „každá pravda o nějaké věci je jen dohodou nějakého historického my o jejích praktických důsledcích“. – Soudcem ve sporech mohou být „jen praktické důsledky jednání, ne hesla, posvátné formulky nebo netrpělivé gesto vladařovo, které nepřipouští odmluvy“ (88).

Václav Bělohradský si volá na pomoc Karla Čapka a jeho demokratický pragmatismus. „Pro Čapka je rozum diverzant, který vždy nějak objeví dobré důvody k podvrácení metafyzického půdorysu našich monomaniakálních budov“ (89). Čapek vzdoruje pojmovému césaropapismu, pravdě, která by chtěla být uctívána a poroučet, místo aby pracovala (87). Bělohradský má proto rád Čapkovu pragmatickou mravnost, „která není než ,úzkostnou pozorností vůči všemu, co jest‘“ (92) a která nás může přivést k náhledu, že „demokracie stojí ne na univerzální pravdě, ale na diverzální zkušenosti“ (90).
Domnívám se, že většinu právě předvedených tezí lze jen stěží udržet.

Především: Kde se bere ona zvláštní averze k vědě, averze, která zřejmě stojí na zcela falešném pojetí toho, co to věda je a jaká je její společenská role? Všimněme si nenápadné sugesce, která vzniká (možná svévolným) posunem akcentů. To, co chce prý věda pravdivě popisovat, se podle Václava Bělohradského stává něčím, „před čím se musí zmlknout“, co má platit vždy a všude, tedy absolutně, co funguje jako „posvátná formule“, o níž smí diskutovat jen pověření experti, a co je vlastně jen formou „politické a morální lži“. Kdo ale kdy tvrdil, že tomu tak ve vědě je? Jednoduchý pohled na dějiny vědy a na principy, na nichž funguje, přece jasně prokáže, že věda naopak stojí na tom, co je jí zde nepochopitelně upíráno: totiž na „diverzální zkušenosti“, na „úzkostné pozornosti k tomu, co je“, na neochotě zmlknout před tím, co už jednou někdo prohlásil za definitivní. Kdypak si věda o sobě myslela, že umí něco říci o skutečnosti ve striktní dualitě ano/ne, tak/ne jinak, že to, co vyřkne, je absolutní pravda? Nenechme se mýlit tím, že jednotliví vědci mohou být podvodníky, zaprodanci režimů, že mohou být nabubřelými dogmatiky. Věda je ale až to, co se s tímto vším pomalu, postupně, ale trvale děje: prověrkou, kritikou, polemikou, skepsí. Jak se například rodí objektivně platný poznatek v medicíně? Tím, že se nový postup, nový lék, nový způsob operace tisíckrát prověří. Tohle prověřování je věda. Kvůli tomuhle se uzavírají profesoři a vědci do škol a laboratoří, ne proto, aby tam kuli své vražedné pikle, k nimž nechtějí nikoho pustit, chráněni vladařovými gesty. Je to opačně: akademická půda je místo, na němž platí přísná pravidla prověřování, kritického přezkoumávání, skeptického myšlení a je ochranou před zásahy těch, kteří by chtěli být s posudky o realitě příliš rychle hotovi nebo je formovali ve službách politických zájmů. University nevykazují ze svého středu ty, kdo nemají (jejich) pravdu, ale ty, kdo nedodržují zásady pro její hledání. Věda nikdy nelpěla na universální pravdě, ale na universálním dodržováním pravidel při jejím dobývání. S tím souvisí další nedorozumění: aby bylo možné nějakou hypotézu prověřit, tj. podrobit pokorné kritické analýze, musí být závěry, v nichž je předběžně formulována, co nejpřesnější, nejpřesvědčivější. Pak ovšem jednotlivé texty vědců vypadají, jako by hlásaly Pravdu s oním velkým P, které postmodernisty tak dráždí. Ale je zpozdilé se nad tím rozčilovat: vágní popisy by přece nešlo prověřit, přepočítat, falzifikovat. Dokonce i pravdy, o jejichž vyvrácení lze pochybovat a které jsou nejspíš definitivně platné, jsou vědou přijímány a drženy jen za předpokladu, že jsou formulovány tak, aby byly kdykoli kýmkoli v budoucnu ověřitelné.

Díky dodržování těchto klíčových zásad se ovšem věda, ať se nám to líbí nebo ne, dopracovala zjištění, která jsou prostě „legitimnější“ a privilegovanější než jiná, a je proto žádoucí se jimi řídit, také proto, aby ony „praktické důsledky jednání“ neskončily katastrofou. Abych uvedl svůj oblíbený příklad: ještě v prvním vydání Ottova slovníku naučného se v heslech Létadla psalo, že z hlediska fyziky není možné, aby létala tělesa těžší než vzduch. Později to ale fyzika za možné prokázala (a Dodatky ke slovníku už obsahují rozsáhlé heslo o aviatice). Nevidím žádný důvod, proč se bát tvrzení, že „výroková krajina“, v níž se říká, že mohou létat tělesa těžší než vzduch, je prostě více legitimní než ta, v níž se tvrdí opak, proč zastávat názor, že nelze najít přesvědčivý argument pro její obhajobu a že může být kdykoli (podle pravidel blogosféry) vytlačena pohotovým nalezením jiného kontextu a svobodně utvořeným protipříběhem. Radovat se z toho, že nás blogosféra zbavuje povinnosti dbát na „legitimitu interpretací“, a vyčítat vědě, že naopak tuto povinnost ctí, ba násilím prosazuje, nedává s ohledem na náš příklad žádný smysl. A předhazovat vědě, že kvůli snaze po legitimizaci svých výroků se stává nebezpečnou, protože také díky tomu „na požádání vraždí ve službách imperiálních zájmů“, [8] je už vůbec nepřijatelné.

Hlavní argumentační silou postmoderny má být podle Václava Bělohradského přesvědčování. Chci-li někomu nabídnout jiný režim řeči, rozevřít před ním jinou verbální krajinu, musím být přesvědčivý. Síla diskursu (včetně vědeckého) se prý pozná ne podle toho, zda a do jaké míry koresponduje s realitou, ale zda obstojí před „komisí“ budoucích posluchačů. To je další nesmysl postmoderny – a přitom především tento názor ospravedlňuje v očích Bělohradského funkci agory a blogosféry. Vylučují-li postmodernisté z přesvědčování realitu a objektivitu, musí spoléhat jen na „sílu“ svých argumentů. Jenže co je to jiného než v lepším případě síla hlasu, líbivost stylistiky, v horším případě jistý druh nátlaku, nebo dokonce zastrašování? Jedině z diskuse, v níž nejde o věc, trčí mocenská zlovůle, nikoli z diskuse, kde jsme povinni předvést věcné a ověřitelné argumenty. Vždyť právě takhle prosazovaly své názory totalitní režimy, když se z ideologických důvodů nechtěly odvolávat na realitu, která jim nevyhovovala.

Je to všechno vlastně naopak: pokud by věda měla být jen směsí „verbálních krajin“, nemuseli bychom mít vůbec potřebu ani ochotu akceptovat diverzní zkušenost a měli bychom nutně sklony lpět bezhlavě a někdy i násilně na svém. Nejednalo by se ve světě, v němž by šlo jen o ustavení dohody nějakých „historických my“, o mnohem větší teror, než jaký údajně vládne ve světě vědy? Mám dokonce dojem, že nikoli věda, ale právě taková „historická my“ stojí u zrodu strašných ideologií 20. století: slýchali jsme „my árijci“ nebo „my komunisté“.

Václav Bělohradský dále uvádí: „Každý znak odkazuje zase jen na jiný znak a slovem skutečnost označujeme ty znaky, které mocní tohoto světa privilegují“ (101). Odkud ale ví, že se toto tvrzení týká každého znaku? Jsou způsoby, jak všechny znaky bez výjimky odkazují na sebe navzájem, něčím, co zjišťujeme jako jejich „objektivní“ a za každých okolností (tedy absolutně) platnou skutečnost? Tak by tomu v postmoderně být nemělo. Chce-li být tedy Bělohradský důsledný, pak nesmí říkat, že „každý“ znak odkazuje na další znak, neboť to je zcela zásadní poznatek, platný o stavu věcí, týkající se všech znaků a vyřčený v diskursu, který je obecně platný a závazný pro všechny ostatní diskursy. Nemůže-li to ale říci, lze připustit, že aspoň některé znaky mohou odkazovat také na něco jiného než na další znaky, třeba na realitu, a postmoderní teorie se nutně zase ocitá v úzkých.

Jinde si Bělohradský stěžuje, že veřejný prostor je v úpadku, protože už není schopen „ustavit žádnou přesvědčivou hierarchii mezi vyšším a nižším, hodnotou a zájmem, věčným a efemérním“ (174). Jak to ale ustavit, když vše je jen hra znaků? Jak nabude nějaký znak povahy něčeho „vyššího“ nebo „věčného“? Tím, že ho za to prohlásíme? Na jednom místě Bělohradský uznává, že úkolem intelektuála by mělo být udržet si kritický odstup, bez něhož „nelze rozlišit mezi tím, co je relevantní otázka a co je efemérní kuriozita“ (173.) Ale jak to chce dokázat postmoderní strategií? Čím v síti znaků, za nimiž jsou jen další znaky, ale žádná realita, nabude něco povahy „relevantního“ a něco jiného „efemérního“? Ve vztahu k čemu má být nějaká otázka relevantní?
A kromě toho: chce-li se Václav Bělohradský pohoršovat nad ničením planety a varovat před globálním oteplováním (175), musí tento stav považovat za objektivní fakt – a pak je v rozporu se svými základními tezemi a se strategií, kterou na jejich základě navrhuje.

Jednou z maxim Václava Bělohradského jako postmoderního myslitele je, aby se proti jednoznačným tezím suverénní ideologie, které je všechno jasno, stavěly zpochybňující upoutávky, odkazy na různá nevyřčená pozadí, na kontexty – a tak se dešifrovalo to, co je zamlčováno jako provokační potenciál pro další možnou kritiku. Vždyť právě svůdnost hyperkapitálu tkví hlavně v tom, že převádí všechnu složitost světa na jednoduché kontrasty a budí dojem, že je třeba se vždy rozhodnout jen pro ten jeden jediný, který jistě musí být správný: Rozum, Pravda, Trh, Růst, Zisk, Demokracie. Jenže Bělohradský postupuje úplně stejně a hází do oběhu stejně jednoznačná tvrzení, stejné teze bez pozadí, přichází se stejnými zjednodušeními a hesly: honba za ziskem je zločin, úsilí po vyšších výkonech je válkou, ekonomové jsou idioti, vědci a technici mohou být zváni vrahy, konzum je teror, kapitalistická demokracie se neliší od komunistické diktatury, kapitál „zadlažďuje“ a likviduje, USA je imperiální agresor, geneticky modifikované potraviny zamořují svět. Kde jsou jaké kontexty, kde je pečlivě zváženo „pozadí“ jevů, nad nimiž se Bělohradský tak přímočaře rozčiluje? Pak vlastně po čtenáři chce, aby myslel ve stejně černobílých schématech, které vyčítá svým protivníkům. Sám se tu zpronevěřuje étosu Karla Čapka, po němž výše volal, neboť určitě nepěstuje „úzkostnou pozornost ke všemu, co jest“.

Soudím, že prostá diverzní řeč, dissens a provokace nestačí. Snad postačí při hádce fotbalových fanoušků nebo při debatě pavlačových drben, intelektuál by ale měl mít nejen vyšší ambice, ale i náročnější povinnosti. Jakmile se zamotá do sítí různých režimů řeči, utopí se v chaosu znaků, které odkazují jen jeden na druhý, vyčerpá své síly v rozvrhu „verbálních krajin“, jichž může být libovolný počet a jakékoli jeho počínání ztratí smysl. Nemůže navrhovat věcná řešení, ba nemůže vůbec polemizovat a nikoho o ničem přesvědčovat, protože verbální krajiny jsou věcí vkusu a není důvod, proč by měl mít kterýkoli jejich obhájce zájem o jejich proměnu, nemůže-li výzva k jejich nápravě stát na „objektivních faktech“. Bělohradského provokace mají probouzet k odpovědnosti: jsou však samy nezodpovědné. A to je na škodu věci.

Bělohradského uvažování má ještě jeden téměř pikantní aspekt. Se stále větší intenzitou musí dnes právě věda a zejména university čelit tlaku různých zájmových skupin, které požadují, aby se hlavním kritériem jejich užitečnosti stala přímá vazba bádání a výuky na trh, na praxi, na podporu růstu ekonomiky. Intelektuální veřejnost tomu zatím odolává, a vlastně bychom se tu měli stýkat s úsilím Václava Bělohradského, neboť tím společně vzdorujeme „manažerům síly“. Když však zrovna on jako všeobecně známý filosof a sociolog, který je všude slyšet, tak zásadně znevažuje vědu a práci univerzit, jakou podporu můžeme my ostatní (a zvláště filosofové) očekávat u veřejnosti a u politiků?

Je spravedlivé zdůraznit, že Bělohradského text obsahuje mnoho skvělých postřehů a analýz, s nimiž lze souhlasit. Ve své předmluvě ke třetímu vydání se dokonce Václav Bělohradský už dovolává síly rozumu. Ačkoli podle něj i nadále věda (a v jejím závěsu university, které vědu pěstují) na požádání vraždí ve službách imperiálních zájmů, ukazuje zároveň dosti překvapivě, že pouhé výrony hněvu, jichž jsme byli v posledních letech svědky, nestačí: musí být propojeny s racionální kritikou společnosti, s pokusem prohlédnout její strukturu. Hněvu je třeba odebrat jeho iracionalitu a proměnit jej v ideu, obhajitelnou v argumentující diskusi. To je ovšem přesně to, co si myslím také. Jen mi není jasné, jak toho chce Bělohradský dosáhnout, když on sám má trvalý odpor k institucím, které racionální kritiku a argumentaci pěstují, a naopak projevuje bezbřehé sympatie k blogosféře, kterou symptomaticky označuje za „pavlač pavlačí“.

Vracím se krátce ke svému záměru: zdá se mi rozumné, aby se filosofie i nadále pěstovala ve zdech akademických ústavů a aby se svými výlety na agoru spíše šetřila. Pokud se shodneme na tom, že věda není (a nikdy nebyla) fanatickou honbou za jedinou pravdou, ale trvalým kritickým prověřováním zatím dosažených pravd, pak tomuto prověřování může dobře sekundovat i filosofie. Moudrosti, kterou má snad filosofie přinášet, bohužel nikdy naučit nemůžeme. Můžeme jen trochu přispět k tomu, aby se absolventi kursů filosofie mohli případně moudrými stát. Předpokladem k tomu ale určitě není sice působivé, ale nakonec plané pokřikování na agoře. Spíše jím je rozvážné porozumění filosofické tradici, namáhavé promýšlení krajních problémů, k nimž nezřídka dospívají exaktní vědy, úcta ke kritičnosti, zdravá dávka skepse. Což jsou všechno akademické ctnosti, které si na agoře, jak se ukazuje, jen stěží osvojíme.