Poznámka 39

Humboldtovský motiv historizovaného myšlení v jazyce bývá chápán jako protipól jazykových teorií řazených k novověkému racionalismu. Kupř. Wilhelm Bondzio odstiňuje Humboldtovu filosofii vůči gramatice Port-Royal. Z hlediska racionalistického má platit, že: „člověk je především logická bytost, která jazykem (mluvením) může vyjadřovat své myšlenky … Jazyk je chápán především jako prostředek sdělování a jako zrcadlo myšlení … Přesazení těchto myšlenek do oblasti teorie jazyka a do praktické oblasti nacházíme v gramatikách racionalismu … Vrchol zde představuje gramatika Port-Royal, která je nikoli náhodou gramatikou syntaxe a textu. Podstatnou složku této koncepce gramatiky tvoří předpoklad, že je tu zdánlivě preexistentní rozdíl mezi obecnou, univerzální, logicky určenou rovinou a rovinou jazykových realizací.“ W. Bodzio, Sprache und Kreativität im wissenschaftlichen Konzept Wilhelm von Humboldts und Jacob und Wilhelm Grimms, in: A. Spreu (vyd.), Internationale sprachwissenschaftliche Konferenz. Sprache, Mensch und Gesellschaft, str. 11. Tuto myšlenku dále rozvádí Tilman Borsche, jenž upozorňuje na okolnost, že Humboldt jako první přisoudil vlastní hodnotu struktuře jazyka jakožto specifickému souboru vztahů, které jsou nepřevoditelné na vztahy logické. Struktura jazyka se tak v porovnání s logickými vztahy může jevit jako „ne-logický přebytek“: „[Humboldtův] první zásadní příspěvek k filosofii jazyka může být spatřován v tom, že osvobodil gramatiku z područí logiky, když připsal hodnotu onomu ,zbytkuʻ, který z hlediska logiky nebylo možné určit.“ T. Borsche, Wilhelm von Humboldt, München 1990, str. 146.