Poznámka 56

G. W. F. Hegel, Dějiny filosofie, II, přel. J. Cibulka – M. Sobotka – J. Tomin, Praha 1965, str. 115–116 (překlad upraven – pozn. překl.). Protivníci esoterického platonismu proto nejsou oprávněni považovat následující pasáž za potvrzení svého stanoviska: „Vyjadřují-li se filosofové o filosofických předmětech, musí respektovat ideje těchto předmětů – není možno, aby si je strčili do šuplíku. I kdybychom mluvili povrchně, je v tom vždy obsažena idea, jen když nemluvíme bez obsahu. … není tomu tedy tak, že bychom měli k dispozici pouze zjevné stránky filosofických učení“ (tamt., str. 116). Tato pasáž totiž hovoří o tom – a to v naprostém souhlase se zde předkládaným pojetím –, že „vnější“ a „vnitřní“ nauka nestojí v protikladu bez jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž že rovněž ve „vnějším“ výkladu je „obsažena“ idea, tj. poslední, principiální koncepce, aniž by se jím nicméně vyčerpávala (pak by výklad nebyl nikterak „vnější“!). Jde o vztah, který přesně reprodukuje zde odkrytý poměr mezi jednem a bytí jedním (řádem, středem).