Apriorní platnost a zkušenostní dynamika: k systémové roli Kritiky soudnosti
Pokorný, Martin

Proč nese Kantův spis, jehož první část se navenek zabývá otázkami
krásy, vznešenosti, tvořivosti a estetického postoje, filosoficky
exponovaný název Kritika soudnosti?1 S trochou přehánění můžeme
tvrdit, že nebýt důstojného titulu, mohli bychom většinu Kantových
úvah z uvedeného textu v souladu s převažujícím míněním
skutečně chápat pouze jako intelektuální mélange k otázkám přírodní
a umělecké krásy, formulovanou duchem sice pronikavým
a schopným pozoruhodných anebo alespoň zábavných postřehů,
avšak k umění povýtce necitlivým a místy poněkud rozvláčným.
Jakmile ale vezmeme název v potaz, vyvstává zvláštní problém.
K jeho vyřešení nestačí poukázat na případnou souvislost úvah
z „Kritiky estetické soudnosti“ s jinými složkami Kantovy filosofie,
například na možný přínos některých Kantových postřehů z Kritiky
soudnosti pro lepší pochopení jeho nauky o mravnosti. Podobné nálezy,
jakkoli užitečné, ponechávají Kritiku soudnosti (a zvláště její
první část) vůči oběma slavnějším sestrám na rovině obšírné poznámky
pod čarou a nevysvětlují, proč Kant své pojednání, z poloviny
věnované tématu „krásno“, prohlásil – přiřazením titulu Kritika
– za svébytnou a nezbytnou složku transcendentálně filosofické-
ho projektu. Tuto otázku se zde chceme pokusit alespoň v nárysu
zodpovědět.