Bůh jako le lieu d’idées v Malebranchově filosofii
Palkoska, Jan

V kánonu dějin filosofie náleží Nicholasu Malebranchovi
(1638–1715) zajisté čestné místo. Málokdo by jej však byl ochoten
považovat za vpravdě prvořadou postavu filosofie druhé poloviny
17. století, za jakou jej měli Leibniz, Berkeley či Hume. Navíc je dnes
Malebranche spojován především se specifickou kausální teorií zvanou
okasionalismus a jen zřídka se berou v úvahu postoje, jimiž tento
filosof ve své době poutal největší pozornost a jež se týkají otázek teorie
poznání a povahy mysli. Chci zde rozvinout jednu jeho důležitou
tezi, která prochází napříč právě těmito otázkami, totiž tezi, že ideje –
ve smyslu bezprostředních předmětů poznávacích aktů konečné mysli
– jsou „lokalizovány“ v Bohu. Z historického hlediska představuje
porozumění obsahu této teze i Malebranchovým argumentům na její
podporu především jeden z nepostradatelných klíčů k nahlédnutí skutečné
povahy a dosahu recepce pozdně-scholastických teorií týkajících
se ontologických aspektů kognitivních kategorií v raně novověké
filosofii 17. století. Zároveň by ovšem ono porozumění mělo ozřejmit
– by_ na takto poměrně úzce vymezeném poli –, že i v ryze věcném
ohledu po sobě Malebranche zanechal dobrou a originální filosofii,
která má daleko k nepodloženému mysticismu či vizionářství (což
mu bylo a je občas podsouváno); a že soud současníků o hodnotě jeho
myšlenek možná nebyl nikterak přemrštěný. V prvním oddílu se pokusím
vyjasnit Malebranchovo přesvědčení, že „místem“ idejí je Bůh,
a zasadit je do pevnějšího pojmového rámce. V druhém oddílu pak
představím a prodiskutuji dva hlavní argumenty, jimiž Malebranche
své přesvědčení hájí.