Obhajoba alegorického výkladu u novoplatonika Prokla
Chlup, Radek

Alegorický výklad patří v dějinách evropského myšlení k nejstarším
a nejvlivnějším interpretačním metodám. Jeho počátky sahají do
6. stol. př. Kr. a velkého rozkvětu dosáhl zejména v rukou stoiků
a středoplatoniků i novoplatoniků, jejichž prostřednictvím posléze
hluboce pronikl i do křes_anské a židovské filosofie. Z dnešního hlediska
se nicméně na první pohled jedná o výkladovou metodu značně
problematickou. Jejím základním předpokladem je, že básník chce
svými obraznými vyjádřeními „říci něco jiného“ (alla agoreuein).
Cílem interpretace je stanovit, jaký byl skutečný „skrytý úmysl“ (hyponoia)
autora. Vykladači přitom zpravidla samozřejmě předpokládají,
že nalezené hlubší významy byly básníkem opravdu zamýšleny.
Alegorický výklad díky tomu z našeho hlediska trpí slabinou, jež
bývá v moderní literární kritice označována jako „intencionální před-
sudek“ (the intentional fallacy). Ve většině případů totiž, jak se zdá,
tvrdí, že básníci „ve skutečnosti“ sami zastávali složité filosofické
koncepce, které z jakéhosi neznámého důvodu nevyjadřovali přímo,
ale pouze je obrazně naznačovali. Moderní čtenář naopak nepochybuje,
že Homér ani jiný starý básník neměl o platónských či stoických
koncepcích ani ponětí a je nemístné mu je podsouvat. Podobná kritika
ostatně není až objevem moderní doby. Nalezneme ji už v Ciceronově
spise O přirozenosti bohů, kde ji v debatě předkládá epikúrejec Velleius.
Stoik Chrysippos podle něho Homérovy a Hésiodovy mýty přizpůsobuje
svým vlastním filosofickým koncepcím, „takže se zdá, že
i ti nejstarší básníci, kteří o těchto naukách neměli ani ponětí, jsou ve
skutečnosti vyznavači stoicismu“ (I,41).