Předmět vnímání a předmět zájmu: k jednomu motivu u Kanta
Pokorný, Martin

Kantova filosofie – jakožto jedna z nejvýznamnějších v evropských dějinách – je obvykle interpretována právě jako ucelený systém, ve kterém jednu klíčovou složku tvoří nauka o věcech o sobě. Cíl následující úvahy bude odlišný: pokusíme se objasnit v zásadě jen jedno Kantovo filosoféma, tezi, která naopak v celkových výkladech může zůstat – a nakolik je mi známo, také zůstává – zastřena. Hlavním tématem nám bude Kantův pojem „transcendentálního předmětu“, vedlejším tématem pojem noumenon. Oba jsou obvykle interpretovány na základě interpretačních hypotéz k celku Kantovy nauky o věcech o sobě. My zvolíme opačný postup: zpřesněním filosofématu, které v Kritice čistého rozumu nese titul transcendentální předmět (příp. noumenon), mimo jiné zpochybníme mnohdy přijímanou domněnku, že věc o sobě u Kanta představuje terminus technicus a zkratku pro jistý klíčový výsek jeho filosofie. Příslušné problémové oblasti – například nauka o idealitě času a prostoru2 – tím samozřejmě neztrácejí svou klíčovou relevanci pro každého čtenáře první Kritiky, odlučují se však do jisté míry od tématu, jemuž se zde chceme věnovat. Naše závěry, pokud jde o obrat „věc o sobě“, mají tedy výhradně lexikologický ráz: upozorňujeme, že se jedná o operativní výraz (podobně jako například elenchos u Platóna), a nikoli o termín. Terminologický status se naopak pokusíme obhájit pro obrat transcendentální předmět a jeho ekvivalenty – obrat, u něhož interpretace postavené na hypotéze ucelené nauky o věcech o sobě obvykle dospívají k významovému tříštění.