Stoická teorie jednání: pojem přitakání
Mikeš, Vladimír

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu
lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se
k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož
nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému.
Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura
nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především
k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis.
Cílem následující stati je představit základ teorie jednání, jež
byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si
však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo
na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii
jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se
vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět
první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc
byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem
všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem
soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze
ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus
stranou pozornosti současných filosofů (pomineme-li očividnou,
přesto však nikoli zásadní skutečnost stavu nejranějších pramenů dochovaných
pouze ve fragmentech). Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu
má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti
explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus
ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit
oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací,
z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské
doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není
peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí
odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi.