Poznámka 30

Není možné podat zde zevrubný rozbor Descartovy koncepce chápavosti a představivosti. Ve vší stručnosti je nicméně namístě poznamenat, že v nejautoritativnější pasáži na toto téma (Princ. I,32 [AT VIII/1,17]) platí představování si a čisté chápání (imaginari & purè intelligere) – společně se smyslovým vnímáním (sentire), které však ponecháváme stranou – za mody myšlení (modi cogitandi), jež Descartes popisuje jako úkony chápavosti (operationes intellectûs), v protikladu k úkonům vůle (operationes voluntatis), které tvoří další „rod“ modů myšlení. Zásadní rozdíl mezi oběma těmito mody pak Descartes spatřuje v tom, že zatímco v případě čisté chápavosti působí „síla chápat“ (vis intelligendi) (Med. VI [AT VII,73]) či „poznávající síla“ (vis cognoscens) (Reg. XII [AT X,415 n.]) samostatně, v případě představivosti nějak vstupuje do hry tělo, přesněji podvěsek mozkový, kde podle Descarta sídlí tělesná představivost (phantasia) a/nebo společný smysl (sensus communis). Srv. zejm. Reg. XII (AT X,415 n.); Med. VI (AT VII,73 n., 78); Resp. 5 (AT VII,358, 385, 387). Pokud jde o rozdíl mezi představivostí (imaginatio)a smyslovostí (sentio), srv. zejm. Descartes et Burman, AT V,162. Otázku psychofyziologického mechanismu fungování představivosti Descartes rozvíjí především v první části pozdního spisu Les Passions de l’Ame, in: AT XI,326–370; pro naše účely však tato otázka není bezprostředně relevantní.