Provincie a periferie

Sborník příspěvků z konference konané v Ústí nad Labem 13. 11. 2006, Ergo, 1, 2007, 81 str.
Veronika Konrádová

Plný text (PDF): Provincie a periferie

Téma mezioborové konference pořádané pod záštitou Katedry politologie a filozofie FF UJEP v Ústí nad Labem 13. 11. 2006 zní „Provincie a periferie“. Rozmanitost úhlů pohledu, z nichž jednotliví autoři nahlížejí dané téma, odráží jak rozmanitost odborných zájmů, tak rozmanitost osobních přístupů, které jsou zadaným tématem vyprovokovány.

V kaleidoskopické škále těchto přístupů přesto místy rezonují sdílené myšlenkové koncepty. Téměř nezřetelné předivo určitých vztahů, které nevědomky a nezáměrně váží jednotlivé texty, je zachyceno v termínech, které místy shodně probleskují texty, aby zde příznačně asociovaly motivy spjaté s tématem periferie a provincie: práh (Tippelt s odkazem na Bláhu), hrozba či ohrožení (Bláha, Tippelt, Hoblík), žena versus muž (Hoblík, Vodička), racionalita (Hoblík, Kranát, Civín, Chavalka), autorita (Hoblík, Kranát), zrcadlo (Kranát, Civín, Chavalka, Vodička)…

Sborník je otevřen příspěvkem Petra Bláhy Úskalí etiky provincionalismu, který má být se vší pravděpodobností sám ztělesněním ústředního tématu, v tomto případě provincionalismu, resp. provinciálního myšlení.

Text je psán pozoruhodně nesrozumitelným stylem, který si libuje v komplikovaných vyjádřeních, přerůstajících až do nestravitelých jazykových konstruktů. Pokud se čtenář probije jazykovou houštinou Bláhova textu, rozpozná formulaci základní hypotézy, která má objasnit Bláhův koncept provincionalismu. Podstata provincionalismu není objasněna nějakou definicí – těžko v tomto ohledu poslouží Bláhova formulace „konstantní souhrn určujících jevů“ (str. 8) –, ale předvedením určitého společenského pohybu, a to pohybu od původního, zšeřelého, poklidného a ztišeného světa směrem k absurdní hektičnosti soudobých poměrů, za jehož klíčové protagonisty Bláha označuje postavy provincionalisty a vyděděnce.

Fáze tohoto pohybu charakterizuje Bláha jako trhlinu v rámci původní společenské vzájemnosti, útěk z původní zajištěnosti do izolace vyděděnectví, otevření svobodného prostoru, a konečně konflikt s původní konformitou. Současný stav označuje Bláha jako absurdní: jedinci vyhnaní z náruče původního zabezpečení se upínají k paradoxním projevům takto nabyté svobody, což Bláha vposledku hodnotí jako kontraproduktivní. Paralyzován ve svém úsilí o efektivitu a progresivnost, obrací se vyděděnec proti představiteli původnosti – provincionalistovi, který stále, klidně a nevzrušován tempem doby dodržuje zaběhaná pravidla.

Po tomto nástinu přechází Bláha k výčtu úskalí, která číhají na představitele provincionalismu: je to (i) představa, že postoj provincionalismu je něčím novým a originálním, a přitom je tím nejpůvodnějším postojem, (ii) zdání morální nevinnosti, které se zvrhává v pocit hluboké viny, (iii) zmechanizování postoje provincionalismu do jednoduchého pravidla činit opak toho, co se obvykle činí – přitom zakořenění v původnosti je něčím spontánním.

Po celém jazykově a formulačně neobyčejně zbytnělém exposé nabízí Bláha nad očekávání úsporný závěr: co se stane, pokud etika provincionalismu překoná nastražená úskalí? Nestane se vůbec nic. Tento minimalismus podtrhuje Bláha závěrečnou větou: „Jediným hodnotově bezvýznamným přínosem bude to, že vedle vyděděncovy nezpůsobilosti k vyrovnání se s představou, že svět si někam neovladatelně směřuje, bude provincionalistovo tušení, že tomu tak je a že je to tak správné.“ (str. 12).

Zmoženému čtenáři se vnucuje otázka, zda si toto konstatování opravdu muselo vyžádat tolik jazykové ekvilibristiky. Odpověď se snaží podat následující příspěvek.

Hynek Tippelt ve svém článku Strážce noci. O nepochopitelnosti provinciální filosofie analyzuje knihu Petra Bláhy Filosofie provincionalismu. Zaměřuje se na jeden klíčový rys Bláhova textu, který označuje jako „nepochopitelnost“.

Hned v úvodu zaujme poznámka, že kniha se dostala do rukou řady potenciálních čtenářů. Potenciálních? Pokračování článku se vskutku snaží objasnit, proč čtenáři Bláhova textu povětšinou zůstávají pouze čtenáři potenciálními. „Kniha jistým způsobem znemožnuje, aby byla ve větší míře čtena“ (str. 14) – to je vyjádření, které musí probudit naši ostražitost.

Přetrvávající dojmy z četby Bláhova textu jsou podle Tippelta spíš neuspokojující – čtenář se ztrácí v nesrozumitelném textu a je zahlcen záplavou slov. V první části článku Tippelt rozebírá, jakými technikami Bláha tohoto neblahého účinku dosahuje.

Tippelt se ovšem ujímá náročného úkolu ospravedlnit Bláhův odstrašující styl. Veden touto snahou, formuluje určité postřehy, v jejichž světle se tento úkol může opravdu zdát neúměrný vynaložené námaze: „Nesrozumitelnost Bláhova textu není důsledkem jeho preciznosti“ (str. 16) … „Autor ani neusiloval o to, aby text měl ráz vědeckosti“ (str. 16) … „Náročnost čtení není způsobena ani náročností myšlenek“ (!) (str. 16). Vtírá se provokativní otázka, co tedy získáme četbou Bláhova textu.

Základní Tippeltova teze zní, že filosof provincionalismu, který je hlavní postavou Bláhovy knihy, by psal nepochopitelně, přičemž by nepochopitelnost „užíval jednak jako zbraň, obrannou i útočnou, a jednak jako prostředek testování potenciálně nebezpečného okolí“ (str. 17). Provinciální filosof – nepokroková, konzervativní figura, nepochopený solitér ocitající se v permanentním konfliktu s většinovou společností – si svou solitérnost chrání tím, že píše tak, aby nebyl pochopen. Provinciální filosof tedy záměrně narušuje oboustrannou komunikaci a nechává své okolí v nejistotě, zda hraje společnou hru…

Způsob psaní, který jedině přísluší provinciálnímu filosofovi, je utopický – utopie, jako potvrzení neuskutečnitelnosti, je údělem provinciálního filosofa. Provinciální filosofovi, nemusí být srozumitelný – nechce přesvědčit, nechce měnit, zlepšovat ani zachraňovat. Jakmile se provinciální filosof obrní na pozici, která rezignuje na jakékoli uskutečnění, může si dovolit vložit do svých utopických vizí náležitou radikalitu: provinciální utopie poukazuje na nebezpečnost jakéhokoli zjednodušování a efektivního zrychlování, a to jak po technické, tak po mentální stránce.

V závěru svého článku klade Tippelt otázku, co vede provinciálního filosofa k tomu, aby ve svém pesimistickém naladění přeci jen psal. Je to potřeba určitého sebepotvrzení? Je to tušení spřízněnosti s podobně smýšlejícími zoufalci? Tento poslední motiv se Hynek Tippelt snaží dešifrovat.

V příspěvku Jiřího Hoblíka Na periferii vyvstává extáze, v centru se rozum propadá do prázdnoty já se kontury tématu periferie – provincie začínají zpevňovat. Na rozdíl od esejistického zpracování tématu, které bylo „údělem“ Petra Bláhy, vstupujeme zde na pevnější půdu standardního odborného textu.

Hoblík ve své stati tematizuje polaritu centra a periferie, kterou s odkazem na N. Luhmana nejprve představuje jako důležitý prvek sociální strukturace, aby ji následně v první části svého zkoumání specifikoval ve vztahu k sociologii náboženství. Zde se nabízí možnost pojednat téma periferie na příkladu extatické náboženské zkušenosti a sociální funkce extatických kultů. Hoblík se tu opírá především o antropologickou studii I. M. Lewise a dokládá, že extatické kulty jsou povětšinou záležitostí periferie v tom smyslu, že jejich exponenti patří k marginalizovaným skupinám, které se prostřednictvím periferní extáze mohou konfliktním způsobem vymezovat vůči mocenské pozici centra.

V druhé části své studie se Hoblík pokouší analyzovat druhý pól zmíněné polarity a uvést oba póly do vzájemného vztahu. S tímto posunem těžiště přichází radikální proměna metodologie: oproti předchozím střízlivým antropologickým popisům se tu rojí motivy náboženské, literární i filosofické, rozmáchle pospojované na nové výkladové rovině. Hoblíkova úvaha nejprve problematizuje substantivizaci já a v této souvislosti uvádí na scénu otázku racionality (str. 31), která je mu klíčem k hledaným odpovědím. Autor se zde snaží rozplétat prekérní vztahy, jež se nabízejí při promýšlení motivů: centrum – racionalita – autoritativnost – já.

Přes tuto zřetelnou metodologickou nevyváženost obou částí analýzy získává Hoblíkův příspěvek určitou koherenci díky motivu racionality, od něhož se úvahy rozbíhají oběma směry – k centru a k periferii.

Studie Jana Kranáta Provincie, periferie, pomezí. Mají dějiny mimo centrum smysl?, která je příspěvkem „zvenčí“, je příjemně střízlivým pojednáním tématu z historického hlediska.

Autor vedle termínů „provincie“ a „periferie“ pracuje s termínem „pomezí“. Po úvodní expozici se obrací k dělení Evropy podle měřítek náboženských, etnických (s odkazem na Herdera), geografických, politických či ekonomických.

Rozdělení Evropy na Východ a Západ vysvětluje pojmem „pomezí“, který navozuje představu periferie bez centra (str. 39). Ztrátou centra je pád Cařihradu, který nebyl nahrazen žádným novým centrem, a zanechal tak uprázdněný východoevropský prostor sobě samému, bez vzorů a autority.

Otázku po smyslu dějin na pomezí zodpovídá autor kladně – tyto dějiny jsou vypouklým zrcadlem evropského dějinného vývoje, protože v intenzifikované podobě předvádějí otřesy vlastních evropských dějin. Právě v tomto smyslu jsou podle autora východoevropské dějiny součástí evropských dějin.

Čtenáře, který očekává, že se na téma periferie bude také seriózně uvažovat na poli filosofické tradice, potěší příspěvek Martina Nitscheho Vědomí na periferii. Tři strukturní modely prožitku.

Nitsche přistupuje k motivu periferie z fenomenologických pozic. Klade si otázku, zda lze ve vztahové struktuře prožitku odlišit centrum a periferii, a v této souvislosti analyzuje různé modely vztahové struktury prožívání. Jeho studie se rozbíhá od kartesiánského modelu, který klade do centra prožitku lidské „já“. V tomto modelu vytvářejí první periferii vědomí smyslové vjemy a představy, druhou periferii pak tvoří to, co smyslové vjemy a představy reprezentují. V kartesiánské perspektivě tak dochází k posunu toho, co prožíváme, na periferii. Polarita centra a periferie tu na sebe upozorňuje tím, že smysl věcí je v tomto rozvrhu egocentricky vázán k nám samým.

Proti tomuto modelu staví Nitsche alternativní modely vztahové struktury prožitku, jež uvádí poukazem na obrácený popis, který odkrývá možnosti jiného centrování prožitku, a tím i jiného, tj. ne-egocentrického chápání smyslu věcí – centrum prožitku lze položit do věci samé a prožitek této věci vnímat jako periferní.

Jako první variantu vyrovnání se s kartesianismem uvádí Nitsche polycentrický model vztahové struktury, který s sebou nese zmnožení vztahových center (a současně vymizení vztahu centrum – periferie). Zde autor odkazuje na husserlovské zázemí a myšlenku intersubjektivity, stejně jako na atraktivnost tohoto schématu pro postmoderní myšlení.

Jako druhou variantu vyrovnání se s kartesianismem nabízí Nitschova studie (s odkazem na mladého Heideggera) excentrický model vztahové struktury, který svým důrazem na vztahovost přímo ruší subjektivitu: důraz je zde kladen na prožívání samotné, a naopak lidské „já“ se v této perspektivě dostává do periferního postavení. Zde autor poukazuje na napětí mezi středem prožitku samého a středem vědomí tohoto prožitku.

V závěru svého příspěvku Martin Nitsche odsouvá otázku po správnosti jednoho z modelů jako chybnou a zdůrazňuje jejich alternativní charakter (str. 48): člověk může v rámci prožitku zaujímat různá postavení, a smysl prožitku se tak může proměňovat právě podle proměny tohoto postavení.

Ze zcela jiné perspektivy otevírá motiv překonání vztahu centrum – periferie příspěvek Martina Šimsy Možnosti překonání provinčního / periferního myšlení. Autor nabízí přímočarý recept: „přestat myslet v myšlenkové figuře centrum / periferie“ (str. 49). Ve svém příspěvku pak načrtává, jaké možnosti zde nabízí filosofie, demokracie a křesťanství jakožto tři reprezentanti necentrálních a neperiferních struktur. V případě filosofie klade Šimsa důraz na její komunikativní potenciál, v případě demokracie (chápané v tomto kontextu spíš jako životní forma) zdůrazňuje zásadní rovnost občanů mezi sebou, stejně jako u křesťanství vyzdvihuje jeho v jádru necentralistický charakter, který (odhlédneme-li od centralistických tendencí zakořeněných v římsko-katolické církevní struktuře) otevírá pluralitní možnosti navázat vztah k Bohu a bližnímu nikoli z provilegovaného centra, ale z kteréhokoli místa na zemi.

Svůj společensky angažovaný vstup uzavírá Šimsa náčrtem necentralistické a neperiferní utopické vize, která by spojila křesťanství, demokracii a kritickou komunikativní filosofii. Pro svůj návrh spojit vizi království Božího a současnou demokracii si bere za myšlenkové spojence Habermase a Apela, stejně jako H. Künga nebo E. Tugendhata.

Svěží tón zaznívá z příspěvku Jana Civína a Jakuba Chavalky Z trosečníka guvernérem. Od periferie k provincii po stopách Robinsona Crusoe, který čtenáře unáší nejen do pomyslných geografických dálek, ale především do neotřelých končin myšlení, kde s hravou lehkostí, při současném využití možností sémiotického výkladu, mapuje problém modernity.

Autoři tentokrát vycházejí z rozvrhu konkrétního literárního díla, v tomto případě z adaptace Defoeova románu z pera J. V. Plevy. Poukazují na odlišnou akcentaci Plevova zpracování, která umožňuje zachytit v literárním příběhu zkušenost modernity a prezentaci hodnot moderní společnosti. To se opět děje v rozvrhu centrum – periferie: podle nabízené interpretace jsme svědky toho, jak je na samém okraji světa, tam, kde nedosahují civilizační struktury, rekonstruována jedna verze smysluplného a obyvatelného světa – světa moderního.

Autoři sledují fiktivní itinerář, který je strukturou textu vede po stopách osamělého trosečníka na periferii moderního světa, a sledují, jak v činech Robinsona Crusoe probleskují metafory moderní verze světa: práce, domestikace, technologie, racionální ovládnutí okolí… Svými kroky, jimiž se postupně zabydluje v původně hraniční oblasti, vtiskuje Robinson tomuto území vlastní normy a pravidla, a touto kultivací současně potvrzuje všechny základní kategorie moderního světa. Robinsonovou reaktualizací modernity dochází k zásadní proměně: původní periferie se mění na obyvatelnou provincii. Mocenské postavení Robinsona, tohoto „hrdiny moderního světa“, je navíc legitimováno jeho setkáním s „jiným“ (str. 61): s příchodem Pátka je stvrzena Robinsonova civilizační role a jeho mise ve službách modernity je naplněna – z trosečníka na periferii se stává guvernér provincie.

Umělecká perspektiva je naplno otevřena příspěvkem Martina Koláře Na okraji obrazu, který nahlíží motiv periferie ve vztahu k výtvarnému dílu. Autor stručně nastiňuje problematiku zasazení výtvarného díla – závěsného obrazu nebo prostorového útvaru – do okolního prostředí, jeho vymezení vůči kontextu. V této souvislosti se zaměřuje především na obraz jako plošné médium a na rám obrazu jako polozapomenuté místo mezi obrazem a okolním prostředím.

Své teoretické úvahy doplňuje profilem mladé umělkyně Vanesy Wallet Hardi, na jejíž tvorbě dokumentuje možnosti uměleckého ztvárnění vztahu centra a okolí. Přibližuje jednak autorčin způsob chromatického pojednání plochy, jednak její způsob ukotvení obrazu jako prostorové a prostorotvorné formy. Zde Kolář poukazuje na autorčin zájem o prvek přechodu mezi obrazem a jeho okolím a využití tohoto prvku pro umělecké vyjádření.

Sborník uzavírají dva studentské příspěvky. Prvním z nich je text Šárky Slaninové Existovat jako předmět. (Všichni přece toužíme být viděni). Slaninová svůj kritický pohled zaměřuje na ženu jako společenský konstrukt, který vychází z mocenského centra (str. 68). Motiv naznačený v názvu příspěvku – být viděn, být vystaven pohledu druhého – se autorka snaží rozvíjet s důrazem na prvek oboustranné vzájemnosti mezi viděným a vidoucím. Opírá se přitom o titul Věrnost v pohybu. Hovory o feminismu, dějinách a vizualitě M. Pachmanové.

Podobné ladění a obdobný sociálně kritický kontext je navozen posledním příspěvkem z pera Vladimíra Vodičky Opomíjený boj o moc. Pokus o nástin konstrukce věčného střetu žen a mužů. Výkladová perspektiva, sdílená s předchozím příspěvkem, tu na sebe upozorňuje shodnou terminologií (sociální konstrukt, prefabrikát, resp. prefabrikace) a podobnou dikcí, která na scénu uvádí vděčné genderové motivy: nerovná pozice mužů a žen, vztah k tělu a chápání tělesnosti, hodnotová polarizace maskulinních a femininích vlastností a projevů, a samozřejmě vše zaštiťující androcentrismus či přímo falocentrismus.

Autor tematizuje zejména arbitrární povahu sociálních konstruktů a snaží se vystihnout mechanismy, které tyto konstrukty ustavují. Při rozkrývání sítě těchto konstruktů poukazuje na jejich vzájemnou podmíněnost a předvádí spojitost mezi chápáním tělesných dispozic a psychických atributů u mužů a žen. V této souvislosti zdůrazňuje hodnotovou diferenciaci vlastností připisovaných mužům a ženám, a zároveň upozorňuje, že sama tato hodnotová diferenciace diktuje způsob, jakým jsou jednotlivé vlastnosti mužům či ženám zpětně přisuzovány.

Prostor pro další zamyšlení je otevřen motivem práce, který posouvá úvahu od Freuda k Marxovi. Autor připomíná rozlišení veřejné a soukromé sféry a hodnotové rozlišení činností, kterým se v těchto sférách věnují muži a ženy. Zároveň poukazuje na zásadní posun v chápání těchto sfér, kdy je doména vnitřní, tj. ženská, odsunuta na okraj zájmu a dění, tedy na periferii, zatímco doména vnější, tj. mužská, je chápána jako centrální.

V závěru svého příspěvku Vodička analyzuje mechanismy, které stabilizují takto nastavené uspořádání a brání jeho narušení. Svou úvahu uzavírá nástinem trvalého střetu mezi muži a ženami, který je poháněn potřebou vzájemného vymezení, a toto vymezení určuje jako nezbytné pro trvalé obnovování mužské identity.

Vztah (mužského) centra a (ženské) periferie – periferie, která se stává „provincií pod mocenskou nadvládou mužů“ (str. 78), je tak posledním ohlédnutím za tématem periferie a provincie v ústeckém sborníku.

Celkové vyznění sborníku pak odráží záměry pořadatelů konference, kteří zde již tradičně vymezili volně koncipované téma, otevřené široké škále příspěvků z nejrůznějších oborů. Výhodou takového přístupu je samozřejmě určitá multiperspektivita, která umožňuje odhalit v rámci nastoleného tématu řadu zajímavých motivů. Rubem této záměrné mnohostrannosti může být menší čtenářský komfort plynoucí z absence jednotnějšího zaměření sborníku jako celku, a vlastně i absence přesnějšího vymezení obou klíčových pojmů – periferie a provincie –, jejichž kontury můžeme v příspěvcích jednotlivých autorů často spíše tušit.

Jelikož ale tematické, metodologické či žánrové svazování bylo právě tím, čemu se pořadatelé konference chtěli vyvarovat, můžeme výsledný sborník považovat za doklad toho, že nejen filosofická, ale i mezioborová diskuse na neformální úrovni je v ústeckém akademickém prostředí živá a otevřená myšlenkovým experimentům.

Je-li s tímto čtenář srozuměn, může od předkládaného sborníku očekávat nikoli sofistikované menu, ale spíš švédský stůl motivů a námětů.