Filosofický slovník

Jan Sokol

nakladatelství FIN,
Olomouc 1996, 480 str.,

Kolegové z katedry filosofie Palackého univerzity v Olomouci se ujali závažného a nad jiné významného úkolu: vydali původní filosofický slovník středního rozsahu (přes 2000 hesel). Vedle známého slovníku Neffova, který má přece jen jiné parametry, vyšly po roce 1989 zatím jen překlady: skromnější Durozoi – Roussell a značně jednostranný slovník Bruggerův. Na Slovensku vyšel ještě slovník Rowohltův, rovněž s podstatně nižšími nároky. Tak se teprve olomoučtí kolegové pokusili nahradit Stručný filosofický slovník z roku 1966, přes zřejmé ideologické nedostatky stále užitečný (což o slovníku z roku 1975 už neplatí). To samo je důvodem k malé oslavě.

Olomoucký slovník je ovšem ještě daleko víc, především pozoruhodný průhled do dějin filosofie v dosud nevídané šíři, s obdivuhodnou erudicí a pokud jde o filosofii zcela současnou, čin vpravdě pionýrský. Pokrývá celou šíři filosofické problematiky, včetně témat k nám dosud nedorazivších a autorů u nás dosud téměř neznámých. Hojně si všímá i oborů přilehlých – zejména logiky, sociologie, religionistiky, theologie a antropologie. Je to tedy kniha po mnoha stránkách pozoruhodná, trvalé ceny a užitku – souhrnem řečeno, veliký úspěch, k němuž může recenzent jen s úctou gratulovat. Čtenáři, neváhejte!

Recenze se však (zatím ještě!) píší nejenom k účelům reklamním, jakkoli i prosté upozornění na cennou knihu má v současné záplavě titulů svůj smysl. Slovníky ovšem, jak známo, musejí zrát: potřebují dlouhou tradici a soustavnou práci, neboť teprve po letech mohou dosáhnout kvalit, jaké obdivujeme u současných slovníků cizích. Právě neustále přerušovaná tradice naši lexikografii nesmírně poškodila. Olomoucký slovník se jistě dočká dalších vydání, a tak je kritika na místě dvojnásob.

Začnu banalitou, kerá však na první pohled ruší: značná část hesel je až přetížena odkazy (např. fenomenologie, Heidegger, identita a diference, marxismus, společnost) a nevhodně zvolený typografický znak (tlustá šipka) navíc text přímo rozbíjí. Druhým, vážnějším celkovým nedostatkem je téměř úplné ignorování domácí produkce a překladů. Tak už v úctyhodném seznamu slovníkové literatury (str. 8 až 11) chybí výše zmíněné překlady a nejméně u tří uvedených titulů aspoň zmínka, že vyšly také česky (Brugger, Eliade, Waldenfels). V úvodu autoři předpokládají u čtenáře „studijní zájem“, ten však musí vzít v úvahu i dostupnost citovaných děl: slovník tohoto rozsahu se už nemůže obejít bez údajů o literatuře, aspoň v závěru větších hesel. Přednost by měla mít díla v češtině (příp. slovenštině). Citovat významná filosofická díla původními názvy má své výhody, rozhodně však musí následovat zmínka o českém překladu a názvu. Někde to vede až k žertovným důsledkům: Tak v důkladném heslu Kant (str. 213) se uvádí Kritik der reinen Vernunft, 1781, vzápětí však mir nix – dir nix používá zkratka KČR.

Počet životopisných hesel je impozantní, řada by se však dala oželet. Věcná hesla místy trpí přílišným rozbitím (např. různé teorie pravdy, 25 různých logik) a některá trpí komplikovaným stylem, „učeností“: autoři by měli mít stále před očima, pro koho svá hesla píší.

Z celkového charakteru slovníku poněkud vybočují hesla z logiky. Ne proto, že se neobejdou bez formalismu, ale často podléhají běžné iluzi odborníků, že „jejich“ odborné termíny patří jen a jen jim. Tak už heslo logika zcela samozřejmě logiku pokládá za uzavřenou a samostatnou vědu, takže se ani nezmíní o tom, že je to původně nauka o jazyku a řeči. Heslo jazyk je pak zcela nedostatečné, nedotčené moderní lingvistikou apod. a chybí tu i řada důležitých odkazů. Tutéž výhradu si zaslouží i hesla jméno, klasifikace věd, konverze, korelace, model, negace (chybí celý filosofický kontext), paradox (chybí odkaz k antinomii a vice verza), pragmatika (stačilo by to, co je u stokrát citovaného Lyotarda), smysl (chybí význam sensus, „smysl“ nějaké činnosti atd.) aj. Velice „hubené“ je i heslo pravda nebo systém, natož pak 8 řádek věnovaných právu, čtyřřádkový symbol a dvouřádkový výraz! To však podle mínění recenzentova není jen chyba jejich autorů, nýbrž celkové koncepce a redakce slovníku – případně jejich absence. Zde se totiž ukazuje, že právě ve filosofii se hesla nedají rozdělit mezi několik odborníků a pak už jen uspořádat podle abecedy: aspoň ta nejzávažnější věcná hesla musí číst několik lidí (u některých hesel tomu tak patrně i bylo).

Vyvážení hesel je jistě nekonečný problém, přece však zarazí, je-li heslu dromologie věnován větší prostor než heslu člověk. Gemara má vlastní heslo, mišna ani talmud nikoli. Problematický je výběr jednoho „hlavního“ díla (hesla Husserl a Kant jej správně obešla), ale proč je jím u Hegela právě Wissenschaft der Logik a u Descarta právě Discours? Druhá polovina hesla akulturace tvoří ve skutečnosti samostatné heslo enkulturace, které však na tomto místě (a bez odkazu) nikdo nenajde. Pojmu nekonečna je věnováno celých 13 řádek, většinou odkazů. Pojmy o sobě a pro sebe nelze prostě ztotožnit: pojmem Fürsichsein se Hegel pokusil vyjádřit odlišnost bytí člověka, pobyt. Nešťastné je i spojení scholastického sensus communis s běžným angl. common sense: věcně nemají nic společného, ale snadno se zamění. Také těleso a tělo by měla být oddělená hesla. Velmi zkrátka přišel Plotin, jehož nesmírný „podzemní“ vliv na celou evropskou tradici se začíná právě ukazovat. Příčinnost sice odkazuje na příčinu a účinek, ta však znovu vykládá, co už bylo uvedeno v hesle kauzalita; je tu snad nějaký rozdíl?

Některá hesla postihují jen část svého tématu: tak u hesla akt mluvní není jasně vyloženo, proč právě akt (saussurovské rozlišení langue – parole) čili promluva. Ve výkladu antisemitismu je zcela opomenut rasový, biologistický rys, pro moderní antropologii charakteristický. U antropologie bych uvítal zmínku o Kantovi, u něhož už nejde o „etický systém“. Pod heslem antropomorfismus se důkladně diskutuje theologická stránka, ale úplně chybí polemika s antropomorfismem ve vědách, heslu apeiron chybí religionistické souvislosti, u atavismu (běžný) figurativní význam zastaralého předsudku vůbec, u ateismu chybí historicky důležitá zmínka o židovství, chybí rozlišení vnitřní a vnější (institucionální) autority, v heslu behaviorismus zmínka o I. P. Pavlovovi a v hesle aporie zmínka o Kantovi. U Bubera chybí zásadně důležitý údaj, že byl věřící žid. U hesla evidence by se slušelo zmínit Descarta, u logických operací uvést i dnes nejběžnější anglické zkratky (OR, AND…). Evolucionismus je omezen na „kulturní antropologii“, ač má zásadní význam i v jiných oblastech.

Ve velmi rozsáhlém heslu filosofie chybí jakákoli zmínka o výchově, od Platónova porodnictví přes čínské „Mistry“ až po filosofii výchovy, ve filosofii dějin postrádám zmínku o Augustinovi. Ve filosofii postmoderní chybí Nietzsche a Gödel, naopak ve filosofii židovské je navíc Husserl, neboť předpokládám, že je vymezena tématicky a nikoli „rasově“. Jediný význam harmonie je odkaz na Swedenborga (!), v etymologii slova hermeneutika chybí důležitý význam „překládat“ a starověká část hesla je velmi kusá. V heslu hra chybí poukaz na sakrální (rituální) původ hry (divadla, sportovních her aj.). V jinak dobrém výkladu hříchu chybí poukaz na souvislost s dluhem a s nevděkem. Ve výkladu pojmu humanismus (str. 185) postrádám zmínku o společenských poměrch doby v Itálii, mezi centry chybí Florencie. U chiliasmu chybí zmínka o vztahu k letopočtu (konec tisíciletí atd.) a o husitství, u imaginace zmínka o surrealismu.

Pokud se vůbec chtějí sledovat „kořeny“ individualismu, nelze začít osvícenstvím: sahají přinejmenším do reformace, do devotio moderna a obecněji jsou vůbec křesťanské, resp. biblické. V heslu jev postrádám poměrně přesná vymezení fenomenologická (Heidegger). Chasidismus omylem vročen do 19. stol. (str. 211), chybí tu zmínka o Mendelssohnovi, Buberovi atd. Původ kabaly je popsán velmi nekriticky, chybí zmínka o novoplatónských kořenech. Kazuistika není vysvětlena přesně (traktování předmětu vycházející z rozboru jednotlivých případů, casus – srv. kazuistiky lékařské či psychologické) a vyložena jen jako morální. Jinak dobré heslo liberalismus příliš liberalismus spojuje s osvícenstvím a obchází starší, křesťanské (zejména protestantské) kořeny. Tím se ztrácí důležité napětí mezi liberalismem a racionalismem. V etymologii slova logos chybí další důležité významy (počet, účet, smysl atd.), kdežto význam „sběr, soubor“ sice kmenu slova odpovídá, není však pokud vím nikde doložen. Symetricky k výhradám k heslu logika budiž uvedeno, že zde naopak není o logice ani zmínka.

Výměr metody není příliš poučný, postrádám zmínku o Descartovi. Mimésis znamená nápodobu věcí už u Platóna (malířství jako mimésis miméseós); výklad množiny není příliš jasný (nejdůležitější rys – možnost určit, který prvek do množiny patří a který ne – je uveden až v závěru hesla), o možnosti axiomatické definice má recenzent vážné pochyby; u hesla moc chybí odlišení moci a násilí (legitimita). Heslo mysterium se omezuje na úzce popisný religionistický význam, kde se ovšem většinou užívá v plurálu, chybí pokus o výklad, etymologická souvislost s myó, zavírám oči (uvedená až v násl. mystice). František Saleský mylně uveden jako Salesiánský. Definice myšlení vylučuje jeho tvůrčí stránku i prvek starosti a touhy („myslet na něco“), u mýtu chybí poukaz na možná zneužití („mýtus 20. století“). Heideggerovu „naladěnost“ nelze spojovat s náladou (str. 284), jež v jeho filosofii žádnou roli nehraje. Neokonzervativismus se omezuje na německé zdroje a vynechává významnější zdroje anglické a americké (Hayek, Voegelin, Scrutton).

Jak vzniklo slovo norma „z hebr. quáné, rákos“, zůstane čtenáři tajemstvím a ze slovníku se nic nedozví ani o normě mravní a právní. Z hesel o osvícenství se vytratilo osvícenství rakouské, např. v Bolzanovi jistě významné, z Palackého se vytratila estetika. K nejméně zdařilým patří heslo paměť („subsystém komplexního systému zpracovávajícího informace“), které končí Spinozou. Vědychtivý čtenář se tu věru mnoho nedozvěděl: o významu paměti pro Augustinův čas, o Descartově nedůvěře k ní, o dvojí paměti u Husserla, o významu paměti pro lidskou osobnost – ani slovo.

Výkladu slova prostor by pomohla česká etymologie (to, co se prostírá), chybí zmínka o intuitivním názoru (Aristotelových 6 směrů), o postupné matematizaci (Descartes), o metaforických významech („prostor možností“). Podobně ani prostředí nelze vyložit jinak, než jako „něčí“ prostředí, tj. ve vztahu. Černý a bílý tvoří asi protivu, rozhodně však o nich neplatí, že „nemají žádný společný znak“ (str. 334). V heslu sociologie se vůbec nevyskytne základní pojem instituce. Transcendentní u Kanta neznamená skutečnost „mimosvětskou“ (str. 425), nýbrž prostě přesahující zkušenost (tj. věc o sobě), u Husserla dokonce jen přesahující okamžitou danost (např. odvrácenou stranu hrníčku). Trvání odlišné od času lze najít už u Descarta, prioritu času před prostorem hájil už Schelling.

Poněkud subtilnější problém představují různé inkongruence, vzniklé patrně mechanickým překladem a snahou o stručnost. Tak lze snad říci, že druh je eidos (str. 94), ale formulace, že „u Platóna se oba pojmy užívají synonymně“ už může čtenáře vyloženě zavést: idea jistě není druh, stejně jako chórismos není definice (str. 79). Kdyby se Heidegger doslechl, že jeho čtveřina jsou „základní parametry světa“ (str. 76), musel by se obracet v hrobě. Heslo člověk správně připomíná, že se ve středověku vymezoval jako animal rationale, bylo by však třeba ještě dodat, že jde o Ciceronův překlad logon echon, a tedy zřejmé (a osudové) zúžení: původně šlo především o řeč. Vysvětlovat heliocentrismus jako „vyznačení soustavy koordinátů“ (str. 175) je jen zbytečně složité, u geocentrismu je to čirý anachronismus: žádnému geocentrikovi se o „soustavě koordinátů“ ani nesnilo.

Stručnost nepříznivě poznamenala i heslo informace, kde chybí jak rozlišení tradičního pojmu in-formace jako utváření, jednak důležité upozornění, že ji lze měřit jen u jevů, které se dají pokládat za volbu 1 z n (např. hod kostkou), kde n je předem známé a jeho dvojkový logaritmus je pak mírou informace. Heslo intersubjektivita opomíjí její význam pro teorii pravdy a pro vědu vůbec. Co si počít s větou, že „jedinec jedná pouze tehdy, je-li přechodně porušena rovnováha mezi prostředím a organismem“ (str. 206)? Co se chtělo říci formulací, že causa efficiens je „matematicky vyjádřitelná“ (str. 217)? Je-li komunikace zpočátku definována jako „každý přenos informace“, co potom znamená „autentická k.“? Jde-li v materialismu o „zákl. princip veškeré skutečnosti“, jak může být o sloupec dál „nekriticky rozšiřován i do oblastí, v nichž… nepostačoval“? Z celého hesla na čtenáře dýchne starý dobrý diamat: jak je to všechno prostinké!

Co chtěl asi autor říci slovy, že „metaetika je uměle vytvořený termín“ (str. 267)? Ztotožnění slova mysl s empiristickým mind je přinejmenším problematické: rozhodně to není odborný termín. Vyložit filosofický pojem poznání jistě není snadné, jakmile se však „vymezí“ jako „souhrn informací, jež splňují jistá kritéria“, je cesta bezpečně zarubaná: zbytek hesla se zabývá jen jeho kritérii, přičemž např. na Kanta vůbec nedošlo (!). Na str. 438 se dočteme, že „verifikace… zjišťuje pravdivostní hodnotu… výroku nebo teorie“, kdežto falsifikace je jejím opakem. Jak to asi dělá? Že by tuto hodnotu zapomínala? Vina je jednou „stav vědomí, který pociťuje“ provinilý člověk, vzápětí je však její prokázání základem pro stanovení sankce. Bene docuit qui bene distinguit, jak jsme se dočetli na jiném místě. Totéž platí o heslu Vorhandenheit, které tento pojem beznadějně plete s jeho protějškem, Zuhandenheit; srovnání s „věcí pro sebe“ a „pro nás“ je rovněž spíše matoucí. (Heslo Zuhandenheit je správně.) Pojem vrženost se nutně zfalšuje, není-li doplněn rozvrhem (Entwurf, ve slovníku vůbec chybí): Heidegger mluví o geworfener Entwurf.

Další okruh představují málo srozumitelná slova a formulace. Tak recenzent přiznává, že nikdy neslyšel slovo trimotiální (str. 20, příp. trimodiální, str. 349) a ve slovníku je marně hledal, stejně jako slovo asébický (str. 39). Z výkladu ve slovníku by sotva pochopil, co je to dilema, dissens, kvalita („jeden ze způsobů projevu věci“) nebo noema a nevěděl by si rady s definicí entropie jako „makrofyzikální velikosti stavů termodynamických systémů“ (str. 106). Bez vysvětlení je použito slovo pokoncilní (str. 234). Nešikovná formulace na str. 88 by recenzenta svedla k doměnce, že Descartes a Newton objevili spisy Dietricha z Freibergu. U hesla apokryf by bylo třeba rozlišit (křesťanskou) „kánonizaci“ Septuaginty a vyloučení některých knih z masoretského souboru. Heslo etologie spojuje dvě nesouvisející témata („etologie“ 17.–19. stol. a dnešní biologická věda), spojená jen týmž slovem. Charakteristika Hésiodovy básně („pesimistické pojetí světa“, str. 177) snad mluví o nějaké jiné, než kterou recenzent zná a její první český překladatel Wlček výstižně nazval „Náuky domácj“.

Na str. 210 se tenach chybně ztotožňuje s Tórou, ostatní části Písma nejsou zmíněny, ani slovo o fenoménu proroctví atd. Heslo proporce mluví o tom, že „dvě věci jsou od sebe stejně vzdálené (jako jednička a dvojka)“ – co to jen hrome může znamenat? Jak je daleko jednička od dvojky? Podobně objevné je tvrzení, že představa „je nezávislá na vůli člověka a lze ji volně měnit i vyvolávat“ (str. 337). Heslo rétorika mluví o tom, kam tato disciplína patří, umně se však vyhnulo otázce, co že to vůbec je. Věta, že „sexualita je základem rozmnožování“ (str. 368), platí jen pro rozmnožování pohlavní, kde je ovšem triviální. K tomu, co čtenář beztak už ví, nepřidá mnoho ani heslo skutečnost a Fischerova definice bez výkladu mu jen řádně zamotá hlavu (str. 376). První definice vědy („souhrn všech činností… získávání… informací“) je tak široká, že se do ní pohodlně vejde i špionáž, kdežto pod tu užší („systém vět, splňující určité nároky“) se naopak nevejde vůbec nic. K čemu jsou takové definice dobré? O motivacích, historii a společenské roli vědy ani slovo.

Ani tiskovým chybám se jistě nelze vyhnout, neměly by však postihnout název hesla (např. Alexos místo Axelos, str. 45, vědy místo védy, str. 438). U etymologie androcentrismu je omylem uveden genitiv andros, na str. 30 místo Viktora uveden C. F. von Weizsäcker. Na str. 128 je zkomolen citát z Wittgensteina, snad má být to show. Heslo filosofie hodnot sice hned uvádí ekvivalent „axiologie“, ale bez odkazu a s chybou v etymologii. Na str. 264 je chybně ratiotinator místo ratiocinator; je to tu vůbec třeba?

Konečně je tu řada námětů které jsou zajisté věcí vkusu – ale i ten má ve filosofii své místo. Tak by recenzent místo existenciálií (str. 119 aj.) dal přednost existenciálům. Podaná definice hry je sice důkladná, ani ona však nevystihuje počínání sedmileté ratolesti, jež musí za trest hrát na housle; recenzent by tudíž dal přednost méně strohé dikci, jež by nepředstírala, že je definicí. Výklad chování by se mohl vyjasnit v protikladu k jednání – a vice versa. Heslo křesťanství snad až příliš zdůrazňuje eschatologický prvek, už v evangeliích nikterak výlučný, a opomíjí téma milosti a individuálního ospravedlnění i synkretismus, v jeho počátcích i dalším vývoji tak důležitý. V řadě hesel se snad až příliš neproblematicky mluví o „postmoderní filosofii“ a dokonce o jejích představitelích, s čímž by však zpravidla uváděný Lyotard sotva souhlasil (jeho Condition je příležitostná zpráva o duchovním klimatu pro québeckou vládu, nikoli programové prohlášení). Také heslo moderna je ve skutečnosti věnováno spíš postmoderně. Že Tomáš Akvinský nezapomněl na bytí (Seinsvergessenheit) se čtenář dozví nejméně na pěti místech, stejně jako výklad sporu o univerzálie; musí to tam všude znovu být?

Všichni víme, že mezi konvenčním „mravem“ určité společnosti či vrstvy a individuální mravností, řízenou svědomím, je důležitý rozdíl. Autoři se jej pokoušejí vtělit do rozdílné definice pojmů morálka a mravnost, což rozkolísanému jazykovému úzu příliš neodpovídá. Bylo by asi užitečnější zřetelně vyložit věcný rozdíl (např. na Sókratově ochotě být proti všem Athéňanům, nebo na biblickém „nepřidáš se k většině, když páchá nepravosti“), rozdíl v sankcích (společenský tlak verzus vědomí cti a hanebnosti), případně souvislost s heideggerovským „být vcelku“ (Ganzsein). Chybí mi zde také úvaha o mravní (morální) motivaci: heslo mravnost uvádí jen kantovskou povinnost, jež se ovšem opírá o princip rovnosti, chybí odkaz na motivace náboženské (závazek, vděčnost). Etymologie mravnosti z lat. mos je zcela mylná (mechanický překlad?): slovanské nrav, noróv snad označuje povahu, někdy jankovitého koně; možná je i souvislost s ruským nraviťsja.

Je otázka, zda je Nietzsche nejlépe charakterizován myšlenkou vůle k moci: ztrácí se tak bytostné napětí (Dionysos a Apollón), pro Nietzscheho myšlení (a jeho moderní recepci) asi základní. Výklad odcizení by asi také lépe vyšel z Hegela než z Marxe, heslu odpovědnost by pomohla česká etymologie (odpovídat). Pochybnost autora, zda Quine patří do hesla ontologie, by recenzent nahradil jistým záporem: slovo commitment je tu mylně přeloženo jako závazek, ač jde o pouhé vázání proměnné (přiřazení určité hodnoty), chápané jako banalita.

Uff! Je toho hodně – ale jen na první pohled: slovník má skoro 500 stran a o heslech dobrých jsem se ani nezmínil. Co tedy říci závěrem? Autoři mají za sebou první, nejtěžší a zásadní krok: pustili se do toho. Slovník však znamená také závazek, a do druhého vydání (které sobě a zejména svým studentům srdečně přeji) bude třeba udělat následující dva kroky:

1. důkladnou celkovou redakci s odstraněním duplicit a nelogičností, zbytečné učenosti atd.;

2. doplnění literatury, zejména dostupné a v češtině.

Žádoucí by podle soudu recenzentova dále bylo proškrtat životopisná hesla, doplnit stručná hesla terminologická (zejména řecké a latinské termíny, jimž budou studenti stále vzácněji rozumět), spojit to, co k sobě patří, případně pracovat na vyjasnění a zjednodušení textů, doplnění příkladů atd. K tomu už nezbývá než jim popřát klid, pohodu a dobrou mušku.