Poznámka 97

Srv. SVF II, 310; 442; 841. I tato stoická nauka, jak ukazuje D. E. Hahm (cit. d., str. 68–70), zřejmě navazuje na Aristotela, a sice na jeho biologické práce. Stoikové totiž stejně jako Aristotelés učí, že sperma je pneuma spojené s vlhkostí (πνεῦμα μεϑ’ ὑγροῦ, srv. SVF I, 128; II, 741; 742; Aristotelés, De gen. an. II, 2, 736a1–2). Samotné pneuma obsažené ve spermatu je podle Aristotela horký vzduch (tamt.). To na první pohled nikterak neodporuje Aristotelově teorii živlů, kde vzduch je charakterizován kvalitami teplého a vlhkého. Převedeme-li však tuto aristotelskou koncepci spermatického pneumatu jakožto horkého vzduchu do kontextu stoické nauky o živlech, kde vzduch musí být studený, kdežto pouze oheň může být horký, dostaneme charakteristiku pneumatu jakožto směsi ohně a vzduchu. Je nicméně nutné poznamenat, že pro Aristotela měla teplota spermatického pneumatu zcela zvláštní ráz: Aristotelés výslovně říká, že toto životní teplo není oheň, nýbrž cosi analogického astrálnímu živlu, tj. éteru (De gen. an. II, 3, 737a1). I tento Aristotelský motiv – analogie pneumatu a éteru – ostatně došel ve stoicismu své recepce (srv. SVF II, 471). Pojetí pneumatu jako směsi ohně a vzduchu se zdá být nicméně teprve Chrysippovým majetkem; ještě Kleanthés chápal pneuma pouze jako žár, tj. v zásadě jako oheň, srv. k tomu D. E. Hahm, cit. d., str. 140–153.