Poznámka 5

[F. Nietzsche, Ecce homo, Praha 1993, překl. L. Benyovsky, str. 39.] Je pozoruhodné, že stejný pohled v jednoduché podobě nacházíme na začátku těchto úvah, a to v souvislosti dvou světů: smyslového a nadsmyslového. Démokritos nás obdařil chytrým malým dialogem mezi myslí, jako orgánem nadsmyslového, a smysly. Říká se v něm, že smyslové vjemy jsou iluzorní: mění se se stavem našeho těla; vjemy sladkého, hořkého, barevného apod. existují pouze nomó, tedy na základě dohody mezi lidmi, a nikoli fysei, na základě pravé přirozenosti nacházející se za jevy. Stručně řečeno, prvotní je mysl. Na což smysly odpovídají: „Ubohá mysli, od nás jsi vzala důkazy [pisteis, vše, čemu můžeš věřit] a jimi nás chceš porážet? Pádem ti bude naše porážka.“ (DK B 125 a B 9, překl. K. Svobody). Jinými slovy, jakmile je jednou zrušena vratká rovnováha mezi těmito dvěma světy, bez ohledu na to, zda „pravý svět“ ruší „svět zdánlivý“ nebo naopak, hroutí se celý rámec vztažností, ve kterém si naše myšlení zvyklo se orientovat. Pak již nic nedává příliš velký smysl.