Poznámka 9

V jedenácté knize De Trinitate Augustin velmi jasně popisuje, čím vším musí smyslově daný předmět projít při transformaci, aby se stal předmětem myšlení. Smyslový vjem – „obraz, který byl vně, když byl vjem formován smyslovým tělem“ – je následován „podobným obrazem uvnitř“, představou určenou k zpřítomnění „nepřítomného těla“ v reprezentaci. Tato představa, reprezentace něčeho nepřítomného, je uchovávána v paměti a stává se myšleným předmětem, „obrazem v myšlení“, jakmile je vědomě zapamatována. Je tedy nepopiratelné, že to, „co zůstává v paměti“, tedy re-prezentace, je „jedna věc, a že to jiné vyvstává tehdy, když si na to vzpomínáme“ (kap. 3). Tak to, „co je skryto a uchováno v paměti je jedna věc, a to, co je tím vtisknuto do myšlení toho, kdo si vzpomíná, je druhá věc“ (kap. 8). Augustin si je dobře vědom toho, že myšlení „jde ve skutečnosti ještě dále“, za oblast veškeré možné představivosti, „jako když náš rozum tvrdí, že je nekonečno čísel, které žádná myšlenková představa hmotných věcí dosud neuchopila“ nebo když nás rozum „učí, že i nejmenší těla mohou být dělena donekonečna“ (kap. 18).#Augustin zde asi naznačuje, že rozum může uchopit zcela nepřítomné jenom proto, že mysl díky představivosti a svým re-prezentacím ví, jak zpřítomnit to, co je nepřítomné, a jak se vypořádat s touto nepřítomností ve vzpomínce, tedy v myšlení.