Poznámka 33

V deduktivní fázi kantovské etiky je morální theologie konstitutivním momentem mravního vědomí. V nauce o faktu rozumu je pouze komplementem dobré vůle proti zoufalství nad svou nicotností. V důsledku toho se snižuje význam morální theologie již v Kritice praktického rozumu a ještě více ve spisu Religion innerhalb der Grenzen der blossen Vernunft (srv. Ak. VI, 6–7 pozn.) V Kritice čistého rozumu trval Kant ještě na nauce o mravnosti jako „býti hoden štěstí“ (B 837 nn. !). Ve svých spisech k morální filosofii (od Základů) již ale nikdy více neuplatňoval víru v Boha jako motiv pro dobrou vůli. Námitky vůči Kantovi, že s morální theologií opět zavedl heteronomii, nechtějí sice umlknout, ale jsou neodůvodněné. Ve zralých spisech je morální víra důsledkem a nikoli podmínkou dobré vůle.