Poznámka 45

Rovněž i v Platónových dialozích, jako např. v Gorgiovi, Politeii či Faidónovi, je v souvislosti s diskusí o dobrém či blaženém životě předmětem úvah vztah duše a těla. Duše je pro Platóna strukturovaná, ve většině případů ji tvoří tři části, s dominantním postavením rozumové složky, neboť pouze ona má vědění „o tom, co prospívá jedné každé z nich tří i společnému z nich složenému celku“ (Resp. 442c). V některých dialozích, jako např. v Politeii či ve Faidónovi, je dobrý život chápán jako život harmonické či uměřené duše (srv. Resp. 445a–b; Gorg. 503e8, 507a–508c). Ale harmonie či uměřenost duše u Platóna nemá smysl a cíl v duši samé, nýbrž důvodem lidského usilování o harmonii je dosažení dobrého a spravedlivého jednání v obci. V příměru s jeskyní se filosof vrací do jeskyně a nezůstává ve „světě idejí“ osvobozený z pout těla, neboť mu záleží na obci. Jde mu o takové jednání v obci, které z ní činí obec dobrou či spravedlivou.