Poznámka 5

Proč Bůh nutně „musí“ dát sám sebe oproštěnému srdci, plyne z absolutní Boží jednoty a dobra, tzn. z bytostné potřeby sebesdílení ad extra. Jeho naprostá jednota jej „nutí“ k tomu, aby se sám vlil do „vyprázdněného“, odloučeného srdce a „zaplnil“ je. Takto „musí“ zachovávat a udržovat svou jednotu. Srv. DW I, káz. 14, 237, 1–4: „Kdyby byl člověk vskutku pokorný, musel by Bůh celé své božství buď ztratit a úplně se jej vzdát, anebo by se musel vylít a vlít se zcela do člověka;“ dále DW I, káz. 15, 246, 16–20: „Bůh a pokorný člověk jsou zcela jedno, a nikoli dva; neboť co Bůh působí, to působí také on, a co Bůh chce, chce také on, a co je Bůh, je také on: jeden život a jedno bytí. Ano, při samém Bohu pravím: kdyby byl takový člověk v pekle, musel by za ním Bůh až do pekla a to peklo muselo by pro něho být nebeským královstvím. Bůh to totiž musí učinit z nutnosti; byl by k tomu nucen, takže to musí učinit.“