Poznámka 20

T. Hobbes, Leviathan, XIII, 116. Měli bychom se zde vyhnout slovním sporům. Když H. Warrender uvádí Boží vůli, aby osvětlil závazek uložený přirozenými zákony, všichni rozumějí, že se jedná o nekonečnou vůli, avšak lidského druhu, o konečnou touhu, tentokrát rozumovou. Warrender nám příležitostně oznamuje (Political Philosophy of Hobbes, Oxford 1957, str. 308), že tomu tak není a že Boží vůle je jednoduše „the power by which he effecteth everything“. Jinak řečeno, toto nazývá Hobbes přirozenou nutností. S tím souhlasím, proč však trvat na volním charakteru tohoto Božího projevu, ze kterého se vytratilo vše osobní a volní? Ve Warrenderově výkladu vždy přetrvává dvojznačnost mezi nutným naturalistickým smyslem závazku a jeho smyslem ryze morálním. U Hobbese vskutku můžeme nalézt první z nich, nikoli však ten druhý, na nějž se snaží převést Hobbesovo učení Warrender. Zdá se, jakoby toto rozlišení, zásadní a zřetelné pro kontinentální myslitele, ztrácelo pro britské filosofy svůj smysl. Je třeba vidět v tomto posunu k morálnímu a theologickému smyslu náhradu, ať již vědomou či nikoli, za metafyzické prázdno, ve kterém logický pozitivismus tyto filosofy udržuje? Stejnou nejasnost ostatně nalezneme i ve výkladu přirozeného zákona, který Warrender v duchu Hobbese představuje jako rozumový kalkul, avšak poté z něj nesprávně činí Boží přikázání, které je nositelem specifického závazku.