Poznámka 10

S osvícenstvím rozumu, jemuž rozum sám je klamem, přichází před mnoha filosofickými pozicemi dvacátého století F. Nietzsche. Rozum je mu v zásadě buď psychologickým předsudkem, vyvozeným z víry v Já (srv. pozn. 8), anebo předsudkem jazykovým. Jazykový předsudek je přitom provázán s prastarým psychologickým předsudkem, „řeč patří co do svého vzniku do doby nejrudimentárnější psychologie“ (F. Nietzsche, Werke, sv. II, str. 959). Patřičné opovržení si tak podle Nietzscheho zaslouží „die Sprach-Metaphysik, auf deutsch: die Vernunft“, tedy jazyková metafyzika, jež si německy říká rozum (tamtéž). Už se ukázalo, že přiřazení pojmu Já je u Kanta jiné než u Nietzscheho; Nietzscheho kritika rozumu jako východiska z Já tedy sama za protikantovskou být považována nemůže. Protikantovskou je tato kritika jen jako vzdání se rozumu ve prospěch skutečnosti, jež se vymyká nejen našemu rozumovému pochopení, ale veškerému našemu poznání – a to třeba již i naší smyslovostí (Morgenröte, § 483, in: F. Nietzsche, Werke, sv. I, str. 1242). Na fakt, že Nietzscheho kritika rozumu je nicméně přesto vedena rozumem, upozorňuje Pavel Kouba ve svém článku Předsudky filosofů. Na okraj Nietzschovy kritiky rozumu, in: týž, Smysl konečnosti, Praha 2001, str. 49. Poukazuje na již uvedené místo z Morgenröte, v němž Nietzsche považuje pochybnost, která ho přepadá stran dosahu lidského poznání vůbec, za nápad, či lépe za „napadení“, v němž ho přepadá sám rozum. Kouba pak rozlišuje dva pojmy rozumu u Nietzscheho. Za prvé pojem toho rozumu, který Nietzsche považuje za předsudek, tedy za lidskou schopnost schematizovat skutečnost na základě, jak Kouba říká, nahodilých jazykových struktur, gramatiky (str. 48) – psychologický zdroj klamu, kterým je rozum, tedy ponechává stranou. A za druhé pojem toho rozumu, který tento klam objevuje a označuje jeho „nepravdivost“, jeho „nutnou iluzi“, tedy „který Nietzschovi dovoluje hovořit o iluzornosti toho, co běžně pokládáme za pravdu a rozum“ (str. 49). Je zřejmé, že Koubovi je tento pojem rozumu v návaznosti na Nietzscheho rozumem kritiky; staví ostatně Nietzscheho s Kantem do jedné genealogie (str. 48 n.). Nelze pak ale nahlédnout, proč by se tento pojem kritického rozumu měl radikálně lišit od toho kantovského. Nelze nahlédnout, proč by se měl zásadně lišit od toho rozumu, s nímž a kvůli němuž se podle Kanta máme učit filosofovat, „tedy zkoumat … principy samy, co do jejich zdrojů, a potvrzovat je, nebo zavrhovat“ (A 838/B 866).

Určitou Nietzschem inspirovanou koncepci rozumu předkládá Kouba v souvislosti s pojmem světa, jejž formuluje proti „morálnímu“ pojmu světa. Morální pojem světa je podle něho absolutizací jednoho z mnohých možných konečných pojetí skutečnosti či určitého jejich vztahu. Takové vidění světa se pak prezentuje jako to, jež chce skutečnost pochopit ve významově jednotné dimenzi. Proti tomuto pojetí, jež připisuje Kantovi a Hegelovi, formuluje Kouba pojetí světa, které vyrůstá naopak z nesmiřitelného sporu konečných stanovisek. Tento spor pojímá jako komunikaci (str. 54). Přitom však popírá i možnost jakéhokoli moderního „komunikačního“ navázání na Kantův pojem rozumu, jež připisuje například Habermasovi, podle něhož by byl rozum základní dimenzí diskursu, a tak podmínkou komunikace, v níž se s nárokem na platnost střetají „naše mínění a životní formy“ (str. 51). Proti tomu je však třeba namítnout: Byl by nekončící spor našich mínění a životních forem – tedy spor, který je zřetelnou obdobou Kantova nekonečného sporu filosofických pozic – vůbec jako spor bez takové dimenze možný, zvláště lze-li jej ještě považovat za komunikaci? Taková komunikace, má-li být jakou, vždy již předpokládá dimenzi možného vzájemného dorozumění jednotlivých pozic, bez níž by tyto pozice – jestliže by již nebyly její součástí jako její určitá ztělesnění – vůbec nemohly vstoupit do komunikujícího vztahu. A musely by se alespoň co do svého smyslu úplně míjet. Právě tak jako je každý spor konečných pozic jako komunikace nemožný bez určité jednotné dimenze, která umožňuje jejich vzájemné dorozumění, je rovněž jisté, že tato jednotná dimenze nemůže být sama redukována na jednu z možných pozic, jež jsou v jejím médiu protikladné, ani na určitý, jak by řekl Hegel, „ztuhlý a zkostnatělý“ vztah mezi pozicemi. Jednotnou nekonečnou dimenzí sporu všech konečných pozic je kantovský rozum, „v němž má každý svůj hlas“ (A 752/B 780), ten rozum, o jehož sebepoznání v kritice čistého rozumu jde.