Po pěti letech s Descartem
Meditace o první filosofii. Námitky a autorovy odpovědi, přeložili a poznámkami opatřili Petr Glombíček, Tomáš Marvan a Pavel Zavadil, Praha (OIKOYMENH) 2003, 536 str.
V roce 1998 publikovali Petr Glombíček a Tomáš Marvan výbor z filosofických částí Descartova spisu Principy filosofie. Asi jen málokdo tehdy tušil, že se jedná o zdařilou předzvěst smělejšího podniku, jehož cílem byl překlad mnohem obsáhlejšího souboru Descartových textů. O tři roky později vydalo nakladatelství OIKOYMENH překlad Descartova spisu Meditace o první filosofii, který také pořídili Glombíček s Marvanem. Stejně jako v předchozím případě i tentokrát dali překladatelé publikaci podobu bilingvy, takže český překlad je souběžně doprovázen původním latinským textem a čtenář může bezprostředně ověřovat přesnost překladu. Od překladatelů si takový počin vyžadoval kus odvahy, neboť mohl být vnímán jako troufalý útok mladé generace badatelů na starší Gabrielův překlad Meditací. [1] Ten byl sice považován za uspokojivý, ale bohužel neobsahoval podstatnou a rozsáhlejší část spisu: Námitky učených mužů a Descartovy Odpovědi. Právě proto však nelze Glombíčka a Marvana považovat za sebevědomé nespokojence, kteří vystupují proti zavedenému překladu. Jejich záměrem zjevně od počátku bylo pořízení překladu celého spisu, a tak je pochopitelné, že kvůli jednotě zvolené terminologie a výrazových prostředků považovali za nutné znovu přeložit i samotné Meditace, a nikoli jen připojit překlad Námitek a Odpovědí k již existujícímu převodu. Na konci roku 2003 se konečně objevilo vrcholné dílo překladatelské robotárny Glombíček & Marvan, k níž se tentokrát připojil ještě Pavel Zavadil: v nakladatelství OIKOYMENH vyšel objemný pětisetstránkový svazek Descartových textů pojmenovaný Meditace o první filosofii. Námitky a autorovy odpovědi.
Kniha v sobě skrývá víc, než slibuje název a podtitul. Překladatelé se nespokojili jen s překladem sedmého svazku kritického vydání Descartových spisů, [2] který obsahuje Meditace s Námitkami a Odpověďmi a také Dopis otci Dinetovi, ale do recenzovaného díla zahrnuli ještě několik drobnějších Descartových textů, resp. další sady námitek a odpovědí: Dopis Clerselierovi, polemickou stať Poznámky k jednomu Letáku, dále Hyperaspitovy námitky, Descartovu Odpověď Hyperaspitovi a konečně i „druhou polemiku“ s Arnauldem. Kromě toho se v poznámkovém aparátu v podobě jakýchsi komentujících podtitulků objevuje překlad té části Descartova rozhovoru s Burmanem, která se týká probíraných problémů nebo přímo souvisejí s některými pasážemi Meditací. K lepšímu pochopení Descartova textu příspívají také odkazy na scholastická či novoscholastická vymezení některých pojmů a kategorií, s nimiž Descartes pracuje. O důslednosti při přípravě překladu svědčí i jmenný a věcný rejstřík, který je koncipován tak, aby umožnil snadné vyhledávání Descartových stanovisek k dílčím problémům. Ještě užitečnější pomůckou je pečlivě připravený poznámkový aparát, který obsahuje kromě scholastických definic a rozhovoru s Burmanem také přehledný systém odkazů. Descartovi oponenti totiž často citují text Meditací (ne vždy přesně) a Descartes zase cituje jejich námitky, případně odkazuje na svůj text. Přesný a spolehlivý aparát odkazů proto výrazně usnadňuje orientaci v celém díle. Jeho vytvoření už asi v sobě neneslo nic ze zajímavosti překladatelské práce – to musela být prostě úmorná dřina, která si zaslouží zvláštní ocenění. Další neocenitelnou předností překladu je vložení paginace kritického vydání, která se nachází po stranách textu i v odkazech a velmi ulehčuje vyhledávání původního latinského textu, nebo naopak nalezení odpovídajícího českého překladu, pokud badatel prvotně pracuje s kritickou edicí. Z uvedených údajů by mělo být jasně patrné, že překladatelé odvedli nesmírně pečlivou ediční práci, která si nepochybně zaslouží pochvalu. Nicméně zvídavého čtenáře může napadnout několik dotěrných otázek.
Nejen v Čechách, ale i v zahraničí bývá zvykem doplnit překlad klasického filosofického textu úvodní studií, nebo medailonem autora. Autoři českého překladu Meditací nic takového nepovažovali za nutné a text vydali bez jakéhokoli úvodu. V jistém ohledu je takové stanovisko oprávněné, neboť stručných a zpravidla i povrchních pojednání o Descartově životě a díle se objevuje v rámci různých příruček více než dost a sepsání dalšího krátkého filosofického portrétu by bylo vzhledem k enormnímu množství descartovské literatury takřka zbytečnou prací. Přesto mohla překladu Meditací předcházet alespoň stručná studie o okolnostech vzniku spisu, o autorech jednotlivých sad námitek a o teoretickém pozadí jejich výhrad. Kratičké portréty Descartových oponentů se sice objevují v poznámkách pod čarou na začátku každé série Námitek, avšak možná by byl souhrnný přehled předcházející samotnému textu vhodnější. Překlad by si také zasluhoval obsáhlejší ediční poznámku. V té, která je ke knize připojena, se nachází spíše jen informace technického rázu, ale možná by nebylo zcela zbytečné, kdyby překladatelé seznámili čtenáře s metodologickými zásadami, jimiž se při své práci řídili. Ty lze sice vytušit například z článku, jímž vstoupil P. Glombíček do diskuse o překládání Kantova termínu Verstand, [3] ale otázkou je, proč by se výklad takových zásad či stanovisek nemohl objevit jako součást překládaného spisu. Stejně tak by v ediční poznámce mohla být vysvětlena kritéria, podle nichž byly vybrány texty z jiných svazků AT a připojeny k Meditacím. Zdá se totiž, že překladatelé upřednostňují texty, které se vztahují k problému mysli a subjektivity, a opomíjejí texty, které souvisí například s jinými tématy, například s důkazy Boží existence. Jestliže byl výběr doplňujících textů skutečně proveden na základě osobního badatelského zájmu o určitou část Descartovy filosofie, mohli by to překladatelé uvést. V Předmluvě ke svému překladu Principů Marvan a Glombíček uvedli všechny údaje, jež postrádám v Meditacích, proto se nabízí otázka, proč i tomuto dílu nepředchází podobná předmluva. A ještě jedna poznámka: do překladu nebyly zahrnuty strany 391 až 412 ze sedmého svazku AT, které obsahují jednak tezovitý přehled Gassendiho námitek a jednak dopisy informující o okolnostech polemiky mezi Descartem a Gassendim. Jakkoli se na uvedených stranách neobjevuje nic, co by se přímo týkalo obsahu Meditací, přece jen by si opominutí dvaceti stran z kritické edice zasloužilo vysvětlení alespoň v poznámce pod čarou.
Nemyslím si, že by mělo smysl pouštět se do hnidopišského rozboru samotného překladu, srovnávat Glombíčkův a Marvanův převod s Gabrielovým, vyhledávat se zlovolným zápalem nepřesnosti a spekulovat o tom, zda právě tato vedlejší věta nemohla být přeložena jinak. Důležitější je obecné zhodnocení výrazových prostředků, jež překladatelé při své práci použili. Souhrnně lze říci, že překladatelé zachovali i v českém překladu komplikovanou syntaxi Descartova textu, ale současně zvolili poměrně moderní slovník a frazeologii. Výsledkem tohoto postupu jsou zpravidla velmi dlouhá souvětí, která přesně sledují Descartův text, ale přitom nepůsobí stroze a nestravitelně právě díky soudobému výrazivu. Toto řešení považuji za vynikající. Descartova barokní souvětí mají totiž zpravidla povahu souvisle rozvíjené myšlenky či argumentu, a proto by rozdělování dlouhých souvětí na jednodušší větné celky mohlo vést k znejasnění Descartovy argumentace, které by zase muselo být napraveno důraznějšími odchylkami od původního textu. Navíc by syntaktické zjednodušování vedlo k roztříštění a rozdrobení sevřeného a úsporného stylu, který je pro Descarta typický, a překlad by proto ztratil na přesnosti. Náročnost četby dlouhých souvětí je velmi obratně snížena tím, že překladatelé se vyhýbají knižním a archaickým výrazovým formám. Například věty Quid enim ad nos, si forte quis fingat … jsou přeloženy takto: „Vždyť co je nám po tom, předstírá-li snad někdo…“ [4] Právě díky takovému užívání současného a neknižního jazyka působí nakonec překlad navzdory syntaktické komplikovanosti plynule, svěže a nenásilně. Překladatelé však převedli obtížný text nejen čtivě, ale také přesně. Jistěže by bylo možné polemizovat o adekvátnosti překladu nějaké pečlivě vybrané věty, ale taková diskuse by už asi souvisela s rozdílnými interpretacemi Descartových filosofických názorů. A Glombíček, Marvan a Zavadil zvolili terminologii i způsob překladu, který je v dobrém slova smyslu standardní, tj. nepreferuje žádnou interpretaci.
V souvislosti s překladem bych si přesto dovolil tři poznámky. První se týká překladu slova intellectus jako „chápavost“. Zdůvodnění tohoto překladu, který rozhodně není standardní, P. Glombíček poskytl v již uvedeném článku, avšak právě vzhledem k důležitosti kategorie rozumu pro novověké myšlení by si tento převod zasloužil vysvětlení v ediční poznámce. Velké pozdvižení asi vzbudí překlad výrazu, jímž Descartes oslovuje Gassendiho. Již v úvodu k odpovědím na páté námitky Descartes hovoří o tom, že nebude Gassendimu odpovídat jako bystrému filosofovi, „ale jako některému z těch lidských hovad“ (tanquam alicui ex hominibus istis carneis). O něco dále Descartes v obdobném duchu říká o Gassendiho námitkách, že pocházejí „od pouhého hovada“ (a sola carne) (AT VII, str. 348 a 352). V dalším textu pak Descartes ještě několikrát oslovuje Gassendiho o caro, což překladatelé převádějí jako „ó hovado“. Překládat caro jako maso by jistě nebylo vhodné, ale Descartes reaguje na to, že Gassendi ho oslovuje „ó duše“ (o Anima) nebo „ó mysli“ (o Mens) (AT VII, str. 260 a 265), a proto by stálo za úvahu, zda caro raději nepřekládat jako tělo. Tělesnost s sebou nese v dualistických kontextech i morální opovržení, a tak by byl ve výrazu tělo zachován i Descartův pohrdlivý postoj ke Gassendimu, resp. jeho námitkám. Nicméně výraz „hovado“ zase dokresluje jeden rys Descartovy osobnosti, na který se někdy zapomíná: totiž jeho nesnášenlivost vůči kritikům, která se projevovala v poměrně hrubých výrazech, jimiž je někdy označoval (alespoň v dopisech Mersennovi; například AT II, str. 463 n.). Ať už se nám tedy „hovado“ líbí, nebo nelíbí, měli bychom především ocenit zájem překladatelů o co nejpřesnější vystižení povahy Descartova textu i s emocemi, které se za ním skrývají. Za zmínku stojí ještě zdařilá oprava české „descartovské“ terminologie: Překladatelé již v Principech převádějí extensio nikoli zavedeným slovem rozprostraněnost, ale mnohem vhodnějším výrazem rozlehlost; obdobně nahradili i tradiční český překlad jasně a zřetelně výstižnějším jasně a rozlišeně (clare et distincte). Nezbývá než doufat, že se tyto přesnější převody v českém filosofickém prostředí ujmou.
Pánové Marvan a Glombíček (a Zavadil) věnovali překladu a vydání Descartových spisů přinejmenším pět let náročné práce, která jim nutně musela alespoň zčásti bránit v psaní vlastních odborných prací. Už jen tato obětavost, sveřepost a zarputilost si zaslouží obdiv, ale překladatelé nadto odvedli výkon, jehož vynikající úroveň by několik zdvořilých výhrad ze strany recenzenta nemělo zpochybnit.
Zpětné odkazy: Reflexe 26