Nové Empedokleovy verše

Tomáš Vítek

Papyrus ze Štrasburku č. 1665–1666

V devadesátých letech 19. století rozčeřila poklidné vody předsókratovského bádání zpráva o objevu papyru s několika desítkami nových veršů sicilského filosofa a básníka z 5. století př. Kr. Empedoklea. Jedná se o nejrozsáhlejší nález zlomku z autentického filosofického textu z této doby za posledních sto let, takže o jeho obsah projevil zájem nejen úzký kroužek příslušných odborníků, nýbrž i širší odborná veřejnost. Této skutečnosti je uzpůsoben i následující článek, jehož hlavním účelem je poskytnout základní informace o nálezu a povaze papyru a jeho přínosu pro empedokleovská studia. Součástí článku je i analýza a zhodnocení nedávné edice papyru, ale nesnažím se rozebrat či zmínit všechno; nepoužívám proto veškeré dokumentace, upouštím od podrobnějšího představení tradičních interpretací některých témat, jichž se objevený text dotýká, a velice zestručňuji reakce soudobých odborníků. Případní zájemci naleznou tyto údaje v edici a komentáři všech empedokleovských veršů a testimonií, jež by měly vyjít v tomto roce.

Okolnosti nálezu

Papyrus s částí Empedokleova textu zakoupil 21. 11. 1904 bez vědomí této skutečnosti za jednu anglickou libru německý archeolog Otto Rubensohn v antikvariátu Ginti Faltas v středoegyptském Achmímu. [1] V původní podobě měl papyrus poněkud neobvyklý tvar, neboť když ho německý archeolog kupoval, byl stočen do jakéhosi límečku a pokrývaly ho zbytky měděného plechu. Rubensohnovi daný artefakt připomínal pohřební věnec, který téhož roku spatřil v jedné z hrobek u Abúsíru, a jeho domněnku později potvrdil podrobný průzkum prostřednictvím chemické analýzy a rentgenových paprsků, který odkryl na povrchu papyru zbytky mědi a koloratury. Papyrus byl tedy využit jako podložka, na niž byly nalepeny lístky z měděného plechu do podoby věnce. Rubensohn zbytky mědi odstranil a papyrus odevzdal papyrologům z káhirské sekce B německého papyrologického sdružení (Abteilung B, Deutsches Papyruskartell). Mezi jeho členy patřila i Kaiserliche Universitäts- und Landesbibliothek Straßburg, jejíž ředitel J. Euting 11. 10. 1905 papyrus po převozu do Berlína po konzultaci s R. Reitzensteinem a W. Spiegelbergem odkoupil. Ve Štrasburku byl téhož roku papyrus také zběžně prozkoumán, popsán a pod čísly 1665 a 1666 zaevidován, načež byl zalit do skla a odložen na téměř 90 let. [2] Situace se změnila až v roce 1990, kdy byl dešifrací a edicí papyru pověřen prof. Alain Martin, jemuž se 4. 12. 1992 podařilo identifikovat text jako Empedokleův. V roce 1994 Martin svůj objev oznámil tisku [3] a zároveň přizval ke spolupráci prof. Olivera Primavesiho z Mnichova, s nímž pak připravil a v roce 1999 vydal edici a komentář celého textu.

Místo nálezu

Dnešní Achmím (či Achmín), kde byl papyrus zakoupen, se ve staroegyptštině nazýval Chemmin (Chentmin, Chemnis) či Ipu, koptsky pak Chmin či Šmin. Město bylo centrem devátého hornoegyptského nomu a jako hlavního (ochranného) boha uctívalo už od velmi staré doby ithyfalického Mina (odtud jeho ztotožnování s řeckým bohem Panem a odtud i řecký název města Panopolis). [4] O náboženském, politickém a kulturním životě Achmímu v prvních staletích našeho letopočtu, z nichž papyrus nejspíše pochází (viz o tom níže), se ví velice málo, ale podle hypotéz příslušných odborníků byl tehdy celý horní Egypt neobyčejně intelektuálně aktivní. Nicméně až do 3. stol. po Kr. ilustruje literární život města pouze jediný epigrafický nález z Augustovy doby (SEG VIII, 363 + 638). Naopak řada dokladů pochází z třetího a čtvrtého století po Kristu, kdy ve městě působili různí učitelé, rétoři, básníci, gramatici a mecenáši a kdy se zde narodili např. básníci Kýros, Nonnos a Pampreios, historik Hórapollón či filosof a alchymista Zósimos. [5] V této době se také mezi papyrologickými nálezy z města objevují opisy Euripida, Menandra, Anthologie Palatina, Homéra a Hésioda, v seznamech děl lze pak narazit i na jména Thaléta, Anaximandra, Anaximena, Archelaa, Ferekýda, Parmenida a Diogena z Apollónie. Roli Panopole jako kulturního centra je sice možné bezpečněji prokázat až v této epoše, ale nic nebrání domněnce, že tomu tak bylo i v době dřívější, v níž byl pořízen opis papyru. [6]

Papyrus ovšem nemusel být opsán právě v Achmímu, poněvadž jak už bylo zmíněno, byl zakoupen v antikvariátu a Rubensohn se od prodejce o místě nálezu určitě nic nedozvěděl, poněvadž by si to jinak poznamenal. Achmím nadto platil na začátku století za antikvární centrum pro velmi širokou okolní oblast, takže mohl soustřeďovat a také nezřídka soustřeďoval předměty, které byly nalezeny i dosti daleko od města. Rubensohn se na základě podoby, do níž byl papyrus upraven, domníval, že musí pocházet z nějaké hrobky, poněvadž předměty zakoupené společně s papyrem představují většinou inventář hrobů. Tento názor převzali i Martin s Primavesim, kteří se však snaží dokázat, že papyrus musí pocházet z blízkého okolí města. Jako hlavní argument ve prospěch této hypotézy uvádějí existenci několika nekropolí v bezprostředním okolí města (cca 6 km od centra), které lupiči amatérsky odkryli a vykradli na konci 19. století a jejichž obsah pak zřejmě prodali do nejbližších antikvariátů. Nekropoli A (u al-Haváviše), která obsahuje pohřby z římské císařské doby, prozkoumal kvůli systematickému vykrádání místa mezi lety 1884–1888 G. Maspero. Nekropolis B (rovněž u al-Haváviše) skrývá hrobky úředníků devátého nomu z období Střední Říše, takže nepřichází do úvahy. Konečně nekropolis C (u al-Salamúní), která leží v okolí chrámu boha Mina a která byla vykrádána od konce 19. století až do roku 1977, kdy byla systematicky archeologicky prozkoumána, obsahuje nálezy z doby císařské. A protože hroby z tohoto pohřebiště vykazují týž bohatý dekor, který zmiňoval Rubensohn pro hrobky v blízkosti Achmímu, [7] jež navštívil pár hodin před návštěvou antikvariátu Ginti Faltas, není vyloučeno, že papyrus pochází právě z nekropole C. [8]

Vzhled a účel

Fotokopie papyru ukazuje, že výrobce věnce ho odlamoval vcelku rovně tak, aby získal proužky 25,3 cm dlouhé a 3,5 cm široké, čímž ze sloupců o šířce 14,6 cm učinil čtyři části. Ty pak složil do tvaru límečku a slepil plátky mědi, takže když Rubensohn měděné lístky odstranil, původní podoba papyru se rozpadla. [9] Výrobci pohřebních rekvizit ke svému dílu obvykle využívali jen jeden papyrus, z něhož si postupně odtrhávali, což se zdá být i případ papyru ze Štrasburku. To také současně vysvětluje ztrátu textu mezi zachovanými částmi, poněvadž chybějící kousky výrobci zřejmě použili na nějaký jiný věnec. Věnce představovaly v Egyptě řecko-římské doby poměrně běžný inventář hrobů, ale kromě ztraceného exempláře z Abúsír el-Meleku není doloženo, že by se k jejich výrobě užívalo popsaných papyrů. [10] Papyry s texty se sice v hrobech objevují, ale obvykle v podobě inventárních seznamů. Věnčení mrtvých je možná převzatým egyptským zvykem (doloženým přinejmenším od Nové říše), který vychází z textu Knihy mrtvých, v jejíž 19. kapitole (v pozdní turínské redakci) se říká, že poté, co mrtvý předstoupí před tribunál bohů a ti ho jednomyslně uznají čistým a nevinným, obdrží „věnec spravedlnosti“. [11] Problém tkví v tom, že i Řekové věnčili své mrtvé, [12] takže je obtížné rozhodnout, k jaké tradici se ten či onen zesnulý přikláněl.

Tím se dostáváme k otázce, zda měl text na papyru, jenž tvořil součást věnce, nějakou vlastní roli. Existuje totiž určitá možnost, že si nějaký ctitel Empedoklea (empedokleovské eschatologie či způsobu života) nechal udělat ještě zaživa z jeho textu pohřební věnec, aby se mohl těšit či řídit jeho slovy i po smrti, anebo si text objednal k sobě do hrobu, aby ho mohl využít na způsob knihy mrtvých či zlatých pohřebních destiček. To ale není pravděpodobné. Za prvé Rubensohn uvádí, že i podložka z Abúsír el-Meleku nesla řecký text, který však asi pojednával o koupi domu; [13] za druhé se v egyptských hrobech našly papyry i s literárním obsahem; [14] za třetí dochovaná část textu žádnou striktně eschatologickou pasáž neuvádí; a konečně za čtvrté je text papyru psán standardním knihovnickým způsobem, opatřen paginací a gramaticky opraven minimálně dvěma korektory. Přikláním se proto k názoru obou editorů, podle nichž text na věnci pro nebožtíka nehrál buď roli vůbec žádnou, anebo jen zcela okrajovou. [15]

Paleografický popis papyru

Malý zájem prvních zkoumatelů papyru lze vysvětlit velmi špatným stavem, v němž se zachoval. Část evidovaná pod č. 1665 se skládá z 29 útržků, část evidovaná pod č. 1666 z 21 útržků. Celkový počet zlomků je tedy 52, ačkoli Rubensohn v inventárním záznamu pod č. 35 uvádí, že zlomků bylo jen 30. [16] Z toho je zřejmé, že se papyrus dále rozlámal během přepravy anebo poškodil manipulacemi inventarizátorů. Z 52 kusů se restaurátorům podařilo složit do určité návaznosti čtyři větší části (označené písmeny a–d), které představují základ restituovaného textu, zatímco pět menších částí (označených písmeny e–k) zůstává izolovaných, neboť jsou příliš fragmentární, aby je bylo možné k něčemu připojit (většinou se jedná jen o dvě tři písmena, výjímečně o celé slovo).

Zadní strana papyru je prázdná, a proto je zřejmé, že netvořil kodex, nýbrž svitek, na který byl text napsán ve sloupcích kladených vedle sebe. Šířku papyru určují restaurátoři na 25,3 cm, výšku popsaných sloupců na 16,2 cm; délku původní role odhadují podle délky soudobých papyrů na 5,6 m. [17] Dobu nového využití textu na pohřební věnec není možné přesněji stanovit, ale nejspíše prý k tomu došlo ve druhém století po Kristu. Druh užitého písma, způsob jeho vedení, ligatury a některé další prvky dovedly restaurátory po paleografických srovnáních s jinými papyry z téže doby k závěru, že opis byl v každém případě pořízen v římské císařské době, nejspíše pak na konci prvního století. [18] Na první století našeho letopočtu odkazují i některé zvláštnosti ortografické. Text papyru je psán majuskulemi standardní scriptio continua, tedy bez přídechů, přízvuků a punktuace. Nicméně na místech, kde by mohlo dojít ke smyslové konfúzi, se objevuje scriptio plena, tedy uvádění písmen, která jsou jinak z metrických důvodů při četbě vynechávána (aII,14, aII,16, aII,23, d5). Na všech ostatních místech, která záměnu či nejasnosti vylučují, je elize uplatněna, což je opět rysem papyrů napsaných již v křesťanské éře. Římskou dobu signalizuje i kolísání v psaní geminovaných písmen λ, μ, ν a ρ v dlouhých slabikách a asimilace μ a ν na koncích slov. [19]

Opisovačův text prošel kontrolou, neboť do papyru jsou na několika místech dopsány nad pochybná místa opravy. Zásahy korektora jsou dvojího druhu: gramatické a smyslové. Opravy prvního typu jsou téměř všechny akceptovatelné, [20] některé opravy typu druhého představují dosud nevyřešený problém (viz dále). Není také zřejmé, zda byly opravy vedeny na základě kolace s jiným exemplářem téhož textu, anebo se jen opíraly o korektorovu literárně-filosofickou erudici. Podle editorů text opravovali minimálně dva lidé: sekci „a–c“ prý někdo prošel podle jiného exempláře Empedokleova textu (tzv. „první ruka“), kdežto sekci „d“ nějaký další učenec, který k tomu využíval pouze své erudice (tzv. „druhá ruka“). [21] Tyto závěry jsou však jen hypotetické.

U verše aII,30 stojí na levém okraji písmeno gamma (Γ), které má podle všeho význam stichometrického znaménka. Staří kopisté počet veršů na opisech vyznačovali několika způsoby, nejčastěji buď souhrnným číslem veršů za textem, nebo průběžně po stovkách na levém okraji, k čemuž mimo jiné používali i majuskule počínaje alfou (Α = 100, Β = 200 apod.). Gamma v našem papyru má téměř jistě tentýž význam, což znamená, že verš aII,30 je veršem 300 a že opis textu byl pořízen za peníze v opisovačské dílně.

Z papyru se dochovalo 90 řádků, z nichž 72 obsahuje alespoň dvě čitelná slova a vytváří jakousi bazální kontinuitu. Ze 72 rozpoznatelných veršů se jich 20 nachází v již známých Empedokleových zlomcích, [22] na obsah několika dalších lze narazit v testimoniích. [23] Minimálně ve dvou dalších verších je možné vysledovat analogii či obdobu známých textů (d11–2 – B 62,1–2). Empedokleovo autorství veršů na papyru je mimo veškerou pochybnost.

Obsah papyru

Začátek papyru uvádí verše známé jako B 17,31–5 (aI,1–5), analogii veršů B 26,5–6 (aI,6–7) a citaci B 21,9–12 (aI,8–9 a aII,1–2). Editoři věří, že před aI,1–5 byl ocitován celý zl. B 17, ale paleograficky tuto domněnku nepodporují žádné doklady a sama sekce „aI“ více než zřetelně dokládá Empedokleův zvyk propojovat různé veršové skupiny, které jsou dochovány v „úplnější“ verzi z jiných míst.

Z první části sekce „aII“ nelze přes mnohé zajímavé náznaky mnoho vyrozumět, protože se nezachovaly v úplnosti ani první hemistichy (aII,3–11). Následující pasáž je dochována už lépe, ale vyžaduje značný počet doplňků a zásahů, které její vyznění nemálo ovlivňují. Za jistější lze pokládat připomenutí stavu krátce po vzniku světa, kdy země ještě byla neschůdná a živly se hnaly neuspořádaně přes sebe (aII,12–4). K tomuto primordiálnímu běhu je v následující pasáži asi přirovnáno bloudění živlů ve světě, když zrovna nejsou spojeny v žádný tvar: kořeny se stabilněji ustálí pouze v podobě nějaké bytosti a ve sfairu, který je zde možná nazván „středním místem“ (aII,15–7: μεσάτους). Potom se v mírné variaci objevují verše známé jako B 35,3–5 (aII,18–20), které popisují zánik světa do víru a které jsou asi určitým rozvedením předcházejícího sdělení. Další část výkladu Empedoklés otevírá vybídnutím posluchače, aby dával pozor na jeho slova (aII,21–3), načež následuje výčet (podobný enumeracím z zl. B 110 a B 111), co vše mu bude ukázáno: setkání a rozptýlení dlouhožijících bohů, zvířat, lidí a rostlin (aII,24–8). Sekci „aII“ uzavírá opětovná výzva posluchače k zvnitřnění výkladu (aII,29–30).

Sekce „b“ (celkem 6 řádků) obsahuje verše známé jako B 76,2 a 3 (b2 a b4) a několik zlomků, které ilustrují tezi, že řada tvorů má prvek země soustředěn na povrchu těla. K dosud známým položkám přibývají jelení parohy (b5) a snad i krunýře nějakých mořských živočichů (b3). Restaurátoři řadí tuto sekci do první knihy Fyzik (v. 324–330), neboť se domnívají, že ji od sekce „aII“ odděluje lakuna několika málo veršů (cca 20), v níž se nacházely verše známé jako zl. B 21. [24] Tuto zajímavou hypotézu však nelze ničím doložit.

Sekce „c“ obsahuje nepatrné zbytky 7 veršů, ale přesto je na základě dílčích shod nepochybné, že její náplní byl zl. B 20 (buď z větší části, anebo celý). Rozestup od předcházející sekce není možné určit ani přibližně, zcela arbitrárně je stanovena i jejich posloupnost: nic totiž nevylučuje možnost, že sekce „c“ předcházela sekci „aI“.

Sekce „d“ je relativně nejzachovalejší a nejúplnější (čítá 18 veršů), ale o to víceznačnější je její obsah. Úvodní verše pochmurně zvěstují, že každý sám dojde svého osudu a zemře, ať chce či nechce (d1–2). Bytosti nyní žijí pod vládou Lásky, ale později se jich zmocní Harpyje smrti (d3–4). Následují verše známé jako zl. B 139, ale druhý verš je uzpůsoben perspektivě zvířete, neboť místo „rtů“ se v něm objevují „drápy“ (d5–6). Pak se objevuje velice temná pasáž, kde se mluví o bouři a o blížících se hlubinách víru, které přinesou pláč i těm, kteří se nebudou chtít podrobit (d7–10). Snad tím chtěl Empedoklés říci, že nyní žijeme v poslední fázi vlády Lásky krátce před pohlcením do sfairického víru, ale výklad je velmi nejistý. Po krátkém oddělovacím verši, jímž se autor zřejmě vrací z nějakého exkursu zpět k řádnému výkladu, se objevují verše pojednávající o plameni, jenž vyvádí vzhůru (d11–2). Také další dva verše se zřejmě týkají zoogonie (d13–4), ale jejich fragmentárnost znemožňuje přesnější určení. Sekci uzavírá daimonologická pasáž (d15–18), z níž se však pro velkou porušenost textu nelze mnoho dozvědět.

Toto zdánlivě neutrální převyprávění obsahu představuje ve skutečnosti sérii interpretací, které se s výklady Martina a Primavesiho kryjí jen někdy. Chybějící části veršů je totiž možné vykládat mnoha způsoby a stejně tak mohou být porušená místa doplňována velice různě. Nakonec i verše v relativně dobrém stavu dovolují různé výklady, zvláště když pouze na několika málo místech je více jistoty v tom, jak na sebe navazují. Připočteme-li k tomu typickou empedokleovskou polysémii a neurčitost předmětu, o kterém verše vypovídají, je nový text do již známého korpusu a kontextu mimořádně obtížně zařaditelný. Text je proto velice nejistý a práce na jeho restituci a výkladu v samých počátcích. Jeho přínos pro empedokleovskou exegezi je tedy z mnoha důvodů krajně diskutabilní a mnohem menší, než se očekávalo. [25]

Dopad nového textu na empedokleovskou exegezi

Vzdor špatnému stavu textu je nesporné, že papyrus vnáší do řady problémů nové světlo. Tak se například ukázalo, že ediční řazení zlomků B 17 – B 35 blízko sebe je oprávněné a že mechanické oddělování „spirituálních“ a „materiálních“ veršů do dvou poém jen na základě předmětu výpovědi je neúnosné, poněvadž Empedoklés byl s to přeskočit od jednoho k druhému, z verše na verš (viz závěr sekce „d“). Tím sice problém dvou poém není principiálně vyřešen, přesto papyrus představuje další argument ve prospěch jediného, tematicky komplexního díla. [26] Jinou důležitou informací, kterou papyrus poskytl, je zjištění, že Empedokleovy verše nepoškodili až středověcí opisovači, jak se dříve myslelo, poněvadž odchylky od známých verzí a zásahy korektorů ukazují, že s nimi měli problémy už kopisté starověcí. Byla to nejspíše neobvyklost básníkova jazyka, která počínaje Aristotelem ponoukala tradenty k chybným opravám a svévolnému domýšlení. Nesporně cenným údajem je také stichometrická značka na okraji textu papyru. Skeletové verše, které známe jako zlomky B 16 – B 35, byly ocitovány asi už před veršem 300, poněvadž básník by asi sotva použil variace a úlomky (viz části B 26, B 23, B 35 a snad i B 17 v aI–II) před uvedením kompletních předloh. Stupeň opakovanosti veršů a poloveršů a širokodechost, s níž je výklad veden, napovídají také tomu, že budeme muset vzít s větší vážností údaje doxografů, podle nichž čítaly jednotlivé knihy Empedokleova díla 1000 (Diogenés) či 2000 veršů (lexikon Suda). [27]

Restaurátoři přicházejí s tvrzením, že papyrus obsahuje dvě knihy Fyzik, z nichž každá měla asi 600 veršů. [28] Tento závěr opírají o následující důvody. Některé verše obsažené v sekci „aI“ a „aII“ jsou známé ze zlomků, které jsou do první knihy víceméně jednomyslně všemi editory kladeny (B 17,31–35, B 26,5–6, B 21,9–12, ad B 22), což potvrzuje Simplikios, který tvrdí, že zl. B 17 cituje z první knihy Fyzik (In Arist. Phys. 157,27 – ad B 17: ἐν τ πρώτῳ τῶν Fυσικῶν). Sekce aI obsahuje část zl. B 17, a proto značka verše 300 musí označovat text, v němž je zlomek obsažen. Tak tomu nejspíše i bude, i když nelze zapomínat na to, že Simplikios mohl mít jiné členění textu a že nikde není záruka, že papyrus od samého začátku až do konce obsahoval Empedokleův text. [29] Podobně nelze zcela vyloučit ani možnost, že verše z papyru představují určitý výtah, nikoli celou poému. [30] Přítomnost druhé knihy Fyzik v papyru editoři odvozují týmž způsobem jako existenci knihy první, neboť se dovolávají podobnosti veršů d11–2 a zl. B 62, který Simplikios řadí právě zde (In Arist. Phys. 381,29 – ad B 62: ἐν τῷ δευτέρῳ τῶν Φυσικῶν). Verše d11–2 zní nicméně mnohem obecněji než konkrétní specifikace úlohy ohně ve zl. B 62, takže je docela dobře možné, že pasáž pochází z nějakého jiného místa textu, jímž může být i první kniha Fyzik (přijímáme-li už tuto strukturaci). [31]

Tím se současně dostáváme k počtu veršů v jednotlivých knihách. Editoři se opírají o analogii s počtem veršů knih Homérových, [32] k čemuž si vyhledali i podobně dlouhé svitky; sami však dobře vědí, že papyrové role byly různě dlouhé podle potřeby či možností výrobců či prodejců a že neexistuje žádný důvod, proč bychom si měli myslet, že Empedoklés či pořadatel jeho textu napodoboval v tomto směru Homéra. [33] Pokud však přesto budeme akceptovat, že původní role měla na délku okolo 5–6 metrů, pak počítáme-li 30 veršů na sloupec, nebrání nic domněnce, že papyrus obsahoval pouze jedinou knihu, která čítala okolo tisíce veršů. [34]

Velmi zajímavý je příspěvek papyru stran víru. Detaily jsou sice nejisté, ale zdá se, že mluvčí veršů se spolu se svými současníky blíží víru, který všemu živému přinese smrt (d7–8). Když totiž krátce předtím říká, že „smrtelní mají teď Lásku“ (d3), znamená to nejspíše, že se živočichové nacházejí ve čtvrté fázi zoogonie krátce před zánikem světa. Je ovšem otázka, do čeho svět zaniká. Podle mého soudu do víru, z něhož vzchází sfairos a který je doložen stávajícími zlomky (B 35,3–4), podle restaurátorů do víru, který představuje maximální expanzi působení Zápasu ve světě a který je nitrosvětským opozitem sfairu. Je třeba otevřeně přiznat, že text neposkytuje přímou oporu pro první ani pro druhé tvrzení a že inkriminované pasáže (aII,15–20, d1–8) mohou být vyloženy oběma způsoby. Řešení editorů má ovšem tu nevýhodu, že zavádí zcela novou kategorii a jméno, ježto fázi úplného oddělení prvků nenazývá vírem žádné testimonium, které ji snad postuluje (což je ovšem velice nejisté). Verše také nijak nenasvědčují blízkému rozpadu všeho živého i neživého na stále menší a menší kusy, jak vykládají Martin s Primavesim.

Text potvrzuje význačnou úlohu osudu, [35] který je spojován s rozkladnou a smrtící působivostí Zápasu a postaven jako trpký řád světa proti všem přáním a strachům živých bytostí (d1–2). Poměrně jisté jsou také nové informace o dlouhověkých bozích, kteří se s velkou pravděpodobností objevují ve výčtu bytostí světa s tím, že v současnosti – tj. patrně ve čtvrté fázi zoogonie a kosmologie – existují ještě jejich zbytky (aII,24–5, d14). Pokud by tato interpretace byla správná, byli by dlouhověcí bohové totožní s dokonalými androgynními bytostmi, které žily ve třetí fázi (A 72), což by současně mohlo znamenat, že každé fázi zoogonie dominuje jeden ze čtyř druhů živých bytostí, byť v každé existují všechny: v první fázi by to byly rostliny (stromy, křoviny), ve druhé zvířata, ve třetí dlouhověcí bohové a ve čtvrté lidé. Pokud by to bylo tak, potvrdilo by to i správnost umístění zlaté doby na začátek třetí světové fáze. [36] Naproti tomu vazba dlouhověkých bohů s daimony není z textu jasná, a byť se ve verši d14–15 vyskytují bezprostředně vedle sebe, nelze je pravděpodobně zcela identifikovat s tím, že daimoni ve čtvrté fázi jsou zbytky dlouhověkých bohů z fáze třetí. Další příspěvky papyru jsou spíše drobnějšího rázu, anebo příliš závisí na interpretační pozici.

Rekonstrukce textu

Jak už bylo několikrát řečeno, text na papyru je na většině míst poškozen natolik, že umožňuje několik způsobů doplnění a výkladu. Takto samozřejmě velice stoupá riziko, že restaurátor bona fide dosadí do prázdných míst místo básníkových slov své vlastní představy. Nebezpečí tohoto druhu principiálně zamezit nelze, nicméně je třeba říci, že restaurátoři učinili maximum, aby ho snížili anebo přesněji: aby dali co největší šanci pro vstup těm, kteří jejich názory nesdílejí. Jednak představili skutečně vzornou edici, která přináší vedle restituce provázené překlady (francouzským a anglickým) také dobře čitelné fotokopie originálů v příloze (2. část), jednak všechny své zásahy a návrhy podrobně zdůvodnili a doložili (3. část). K přednostem práce restaurátorů dále patří úctyhodná zběhlost v primárních pramenech, nadstandardní znalost sekundární empedokleovské literatury, práce s originálními rukopisy, která vynesla na světlo několik chyb v dosavadních kritických edicích, zohledňování stylistických zvláštností a typik a velmi přehledné interpretační stanovisko. Přes všechno toto úsilí nicméně nelze zastřít skutečnost, že velká část veršů představuje jen velmi erudované empedokleovské imitace či variace, nikoli originální text. [37]

Přístup restaurátorů k textu však obsahuje i některé problematičtější prvky a rysy, jichž by asi bylo lepší se vyvarovat. Sem patří na první místě víra, že Empedoklés ve své poémě většinou jen opakuje či mírně variuje obraty, fráze, hemistichy či verše, které jsou již doloženy ve známých zlomcích. Tak jsou vcelku bezdůvodně doplněny verše aI,6–7, tak je předpokládána citace celého zl. B 17, ač text zachycuje pouze zbytky posledních 5 veršů. Dalším diskutabilním a daleko zasahujícím prvkem restituce je úsilí uvést text do co největšího stupně návaznosti a kontinuity a získat z něj co nejvíce smyslu a informací. Tato snaha se projevuje například ne zcela zodpovědným vřazováním slov či slovních spojení, jejichž význam, místo a vazba jsou (velmi) pochybné, do větších celků. Tak jsou spojeny v jednu výpověď verše aII,3–4, i když jsou z následujícího řádku zachována jen dvě slova, která se snadno mohou vztahovat k něčemu jinému (a také patrně vztahují), tak je ve verši aII,6 preferováno spojení αἰῶνες πρότεροι před jinými verzemi vzásadě jen proto, že „dřívější věky“ poskytují více smyslu než třeba „nejprve/dříve … věky“ (πρότερ[ον]/προτέρ[ω]) či „věky … prvního/prvními/prvních“ (προτέρ[ου]/προτέρ[οις]/προτέρ[ων]).

Konečně se restaurátoři neuchránili ani příliš zaujatého a empatického čtení, které na některých místech přechází až do oblasti původní tvorby. Viz například verše aII,13–14, kde se objevuje σϕαῖρα jakožto nebeská klenba, ač tato možnost není vůbec doložena paleograficky ani ve stávajícím materiálu. Podobně ve verši d8 Martin s Primavesim prosazují místo dobře paralelizované vazby πολὺ βένϑ[εα δίνης] (srv. B 35,3–4 a Pap. Strasb. aII,17–18: βένϑος δίκης) bezprecedentní a gramaticky i smyslově neobvyklou vazbu πολυβενϑ[έα Δῖνον]. Zarážející je i rekonstrukce verše aI,7, kam editoři restituovali ze zlomků a testimonií neznámý termín ἡ Εχτρη, který následně zaujatě dosadili i do zcela neurčité vazby ἐν τῇ v aII,3, třebaže paleograficky k tomu není žádný důvod a kontext a tradice pro takový zásah neposkytují žádnou oporu. [38] Za osobní předpojatost pokládám s většinou současných empedokleovských odborníků i upřednostňování plurálu συνερχόμεϑ(α), [39] jímž se z textu údajně ozývají daimoni v podobě částeček Lásky, poněvadž tato verze byla na většině míst opravena už korektorem papyru, nedává v kontextu dobrý smysl a známé zlomky a testimonia takovou možnost ani nenaznačují. Přesto se Martin s Primavesim domnívají, že je třeba opravit podle jimi preferované verze i stávající rukopisy.

Tím se dostávám k poslednímu, ne zcela šťastnému postoji editorů, totiž k jejich domněnce, že papyrus obsahuje správnější verzi textu než všechny dosud známé rukopisy a že vůči nim zaujímá vztah předlohy a normy. [40] Papyrus určitě pomáhá zpřesnit několik nejistých zápisů slov [41] a veršů (např. zl. B 76), ale to eo ipso neznamená, že by bylo nutné okamžitě opravit a sjednotit všechny zlomky podle jeho znění a podnětů. Je třeba totiž mít stále na paměti, že jde o pozdní, velmi nejistý a vícenásobně opravovaný opis z periférie řeckého světa, jakkoli se Martin s Primavesim snaží vzbudit dojem, že Panopolis byla zářivou intelektuální velmocí. Opravdu nenahlížím, proč dávat znění papyru automaticky přednost před zněním veršů, které známe například z Plútarcha, Sexta Empeirika, Simplikia či Aristotela. [42]

Je-li neochvějná autorita papyru uplatněna na malé detaily, pak se vcelku mnoho neděje: viz např. preferování papyrového ξύνοδος (aII,30) místo dosud známého σύνοδος (B 17,4) nebo psaní λιϑορίνων (b4) místo λιϑορρίνων (B 76,2); prosazují-li však restaurátoři papyrové χηλαῖς, drápy (d6), místo dosud akceptovaného χείλεσι, rty (B 139,2), pak tím jeden verš ničí a získávají verš druhý, který má jiný smysl. Takový přístup nicméně opomíjí skutečnost, že Empedoklés s oblibou své výroky často více či méně varioval a vyjadřoval jimi v různých kontextech něco jiného. Uvádějí-li tedy velmi podobné verše ἕνϑ’ οὔτ’ ἠελίοιο διδίσκεται ἀγλαὸν εἶδος (B 27¹,1) a ἕνϑ’ οὔτ’ ἠελίοιο διείδεται ćκέα γυῖα* (B 27²,1) různé informace, mělo by to být velkou výstrahou před lehkomyslným nahrazováním jedné varianty druhou (přesně to totiž činili starší editoři v případě zl. B 27). Stejně tak může-li být slunce ἥλιος (B 38,1, B 40,1) i ἠέλιος (B 21,3, B 27,1, B 56, B 71,2, B 115,11, aII,13) a vzduch ἀήρ (B 38,3, B 100,13) i ἠέρ (B 17,18, B 78,2), nevidím žádný důvod, proč by vedle sebe nemohly koexistovat i κρᾶσις a κρῆσις či ξύνοδος a σύνοδος, zvláště když je alternace doložena i ve slovech, jejichž jsou součástí (B 26,7: συμϕύντα, B 95,1: ξυν-ἐϕύοντο).

Několik takovýchto stínů však nic nemění na tom, že edice Alaina Martina a Olivera Primavesiho je vynikající a vzorně připravená. [43] Jistě bude nějakou dobu trvat, než se odborníci s novým textem vyrovnají a naleznou skutečně kongeniální řešení řešitelných pasáží, avšak práce obou editorů v každém případě zůstane východiskem, k němuž se budou muset všichni následující badatelé vracet. Z tohoto důvodu jsem také jako přílohu tohoto článku připojil zjednodušenou verzi jimi restaurovaného textu (tedy bez kritického aparátu) i s metrickým překladem, který co možná nejvíce respektuje a následuje převod jejich, ačkoli s řadou jejich kroků nesouhlasím a ve své vlastní edici, překladu či výkladu se přikláním k jiným řešením.

Papyrus ze Štrasburku 1665–1666

(aI)
1 [εἴτε γὰρ ἐϕϑείροντο διαμπερές, οὐκ ἄν ἔ]τ.’ ἦσα[ν]
[τοῦτο δ’ ἐπαυξήσειε τὸ πᾶν τί κε; καὶ πό]ϑ .ε.ν ἐλ[ϑόν;]
[πῇ δέ κε κἠξαπόλοιτο, ἐπεὶ τῶνδ’ οὐ]δὲν ἐρ·[μον;]
4 [ἀλλ’ αὐτ’ ἔστιν ταῦτα, δι’ ἀλλήλων] γὲ ϑέοντα
[γίγνεται ἄλλοτε ἄλλα καὶ ἠνεκὲ]ς αἰὲν ὁμοῖα.
[ἄλλ’ ἐν μὲν Fιλότητι συνερχό]μεϑ’ εἰς ἕνα κόσμον,
[ἐν δ’ ň Εχϑρ γε πάλιν διέϕυ πλέ]ον’ ἐξ ἐνὸς εἶναι.
8 [ἐξ íν πάντ(α) ὅσα τ’ ἦν ὅσα τ’ ἐστ(ὶ) ὅ]σα τ’ ἔσσετ’ ὀπίσσω
[δένδρεά τ’ ἐβλάστησε καὶ ἀνέρες] ἠδὲ γυναῖκες,

(aII)
[ϑ]ῆρές τ’ οἰωνο>ί [τε καὶ] ὑδατοϕρ[έμμονες ἰχϑῦς]
[κ]αί τε ϑεοὶ δολιχα[ίων]ες τιμῇσ[ι ϕέριστοι.]
[ἐ]ν τῇ [scil. ň Εχϑρ] δ’ ἀΐσσοντα [διαμπ]ερὲς οὐδ[αμὰ λήγει]
4 [π]υκνῇσιν δίνσ[ιν…]
[ν]ωλεμές, οὐδέ πο[τ’…]
[πολλ]οὶ δ’ αἰῶνες προτέρ[οι…]
[πρὶν] τούτων μεταβῆνα[ι…]
8 [πᾶ]ντ δ’ ἀΐσσον[τ]α διαμ[περὲς οὐδαμὰ λήγει]
[οὔ]τε γὰρ ἠέλιος…
[ὁρ]μὴ τῇδε γέμου[σα…]
[οὔ]τε τι τῶν ἄλλων…
12 [ἀλ]λὰ μεταλλάσσον[τ’ ἀΐσσ]ει κύκλῳ [ἁπάντ]
[δὴ τό]τε μὲν γὰρ γαῖ(α) [ἀβ]άτ ϑέει ἠέλ[ιός τε]
[σϕαῖρα] τ’ ὅσην δὴ κα[ί ν]υν ἐπ’ ἀνδράσι τ[εκμήρασϑαι]
[ὥς δ’ α]ὔτως τάδ[ε π]άντα δι’ ἀλλήλων [τε ϑέεσκεν]
16 [κἄλλο]υς τ(ε) ἄλλ[(α) ἵκα]νε τόπους πλαγ[χϑέντ’ ἰδίους τε]
[αὐϑάδη] μεσάτους τ’ [εἰση]ρχόμεϑ’ ἕν μ[όνον εἶναι.]
[ἀλλ’ ὅτ]ε δὴ Νεῖκος [μὲν ὑ]περβατὰ βέν[ϑε’ ἵκηται]
δ[ίνη]ς, ἐν δὲ μέσ[] F[ιλ]ότης στροϕά[λιγγι γ­νηται,]
20 ἐν [τῇ] δὴ τάδε πάντα συνέρχεται ἕν [μόνον εἶναι.]
[σπεῦ]δε δ’ ὅπως μὴ μοῦνον ἀν’ οὔατα [μῦϑος ἵκηται]
[ἡδέ] μευ ἀμϕὶς ἐόντα κλύων [ν]ημερτ[έα δέρκευ]
[δεί]ξω σοι καὶ ἀν’ ὄσσ(ε) ἵνα μείζονι σώμ[ατι κύρει,]
24 [π]ρῶτον μὲν ξύνοδόν τε διάπτυξίν τ[ε γενέϑλης]
ὅσ[σ]α τε νῦν ἔτι λοιπά πέλει τούτοιο τ[όκοιο,]
τοῦτο μὲν [ἄν] ϑηρῶν ὀριπλάγκτων ἀγ[ρότερ’ εἴδη,]
τοῦτο δ’ ἀν’ ἀ[νϑρώ]πων δίδυμον ϕύμα, [τοῦτο δ’ ἀν’ ἀγρῶν]

28 ῥιζοϕόρων γέννημα καὶ ἀμπελοβάμ[ονα βότρυν]
ἐκ τῶν ἀψευδῆ κόμισαι ϕρενὶ δείγματα μ[ύϑων]
Γὄψει γὰρ ξύνοδόν τε διάπτυξίν τε γενέϑλ[ης.]

(b)
[τοῦτο μὲν ἐν κόγχαισι ϑαλασσονόμοις βαρυνώτοις]
[ἠδ’ ἐν πε]τραίοισι κα…
[ἔνϑ’ ὄψει] χϑόνα χρωτὸ[ς ὑ]πέ[ρτατα ναιετάουσαν]
[ϑώρηξ δ’ αὖ]τε κραταιν[ώ]των α…
4 [ναὶ μὴν κηρύ]κων γε λιϑορίνων χ[ελύων τε]
………μελίαι κεραῶν ἐλά[ϕων]…
[ἀλλ(ὰ) οὐκ ἄν τελέσαιμι]ι λέγων σύμ[παντα]…

(c)
………………[ἔργα δι]άκτορα μη[τίσασϑαι]
[τοῦτο μὲν ἀν βροτέων] μελέων ἀρι[δείκετον ὄγκον]
[ἄλλοτε μὲν Fιλότητι συν]ερχόμεϑ’ ε[ἰς ἕν ἅπαντα]
4 [γυῖα, τὰ σῶμα λέλογχε, βίου ϑη]λοῦντος [ἐν ἀκμῇ]
[ἄλλοτε δ’ αὖτε κακῇσι διατμηϑέντ’ ᾽Ερίδεσσι]
[πλάζεται ἄνδιχ’ ἕκαστα περὶ] ῥη[γμῖνι βίοιο.]
[ὡς δ’ αὔτως ϑάμνοισι καὶ ἰχ]ϑύ[σιν ὑδρομελάϑροις]
8 [ϑηρσί τ’ ὀρειμελέεσσιν ἰδὲ πτ]ερο[βάμοσι κύμβαις.]

(d)
[ἄν]διχ’ ἀπ’ ἀλλήλω[ν] πεσέ[ει]ν καὶ π[ότ]μον ἐπισπεῖν
[πό]λλ’ ἀεκαζομέν[ο]ισιν ἀ[να]γκα[ίηςὕ]πο λυγρῆς
[ση]πο[μ]ένοις Fιλίην δὲ [καὶ Ε]ὐν[οίη]ν νυν ἔχουσιν
4 [óΑρ]πυιαι ϑανάτοιο πάλοις [ἡμῖν παρέσ]ονται.
[οἴ]μοι ὅτ(ι) οὐ πρόσϑεν με δι[ώλεσε νη]λεὲς ἦμαρ,
[πρὶν] χηλαῖς [σχέ]τλι’ ἔργα βορ]ᾶς πέρι μετ]ίσα[σϑαι]
[νῦν δ]ὲ μάτη[ν ἐν] τδε νότ[ῳ κατέδ]ευσα παρειάς,
8 [ἐξικ]νούμε[ϑ’ γὰ]ρ πολυβενϑ[έα Δῖνον], οἴω
[μυρία τ(ε) οὐκ] ἐϑέλουσι παρέσσε[ται ἄλγ]εα ϑυμ
[ἀνϑρώποις ἡ]μεῖς δὲ λόγων ‹σ’› ἐπιβ[ήσομ]εν αὖϑις
[κείνων ὁππότ]ε δὴ συνετύγχανε ϕ[λογ]μὸς ἀτειρής
12 …………………………ως ἀνάγων π[ο]λυπήμ[ον]α κρᾶσιν
……………………………[ζ]α ϕυτάλμια τεκνώϑ[η]σαν
……………………[τῶν καὶ ν]ῦν ἔτι λείψανα δέρκεται ἠώς
…………………………………εἰς τόπον ἐσχάτιο[ν β]ῆν
16 ………………………………………[κλαγ]γῇ καὶ ἀâτῇ
…………………………………[ňΑτης λει]μῶνα λαχόντα
………………………………………[α]ὖτε περὶ χϑών

(aI) [Vždyť kdyby hynuly stále, pak už by ne]byly [vůbec.] [Co as by mohlo toto vše zvětšit a od]kud by při[šlo?] [Jak by též zaniknout mohlo zcela, když bez nich n]ic nen[í?] 4 [Nuže, jsou jenom tyto, však] běžíce [vzájemně sebou] [jiné se stávají jindy a přece jsou] stále vždy stejné. [Scház]íme [v Lásce se], bychom stali se jediným světem, [rozrůstá v Zášti se svět zase,] z jedna by stal se tím [mno]hým. 8 [Z nich zcela všechno, co bylo, je] i posléze bude, [vzklíčilo bujně: stromy a muži] stejně tak ženy,
(aII) [zvířata], křídlatí ptáci, též [ryby] vodož[ivené] [a] bohové dlouhověcí, ti hodnostmi [nejvyšší ze všech.] [Díky] ní pučí stále a ne[přijdou ke konci nikdy.] 4 [v] početných víre[ch…] [ustav]ičně a ni[kdy…] [mno]hé pak věky dřív[ější…] [dříve,] než-li z nich p[ř]ešl[y…] 8 [Do všech st]ran pu[čí] stá[le a ke konci nepřijdou nikdy]. protože a[ni] slunce… [rozm]ach tohoto pl[ný…] [rovněž] ne něco z ostatních… 12 [Kdy]ž ale změní se, [žen]ou v kruhu se [na všechny strany.] [Tehdy] běží i slu[nce], země, jíž [chůze se netk]la, [sféra nebes] též, jaká je přec i teď d[le soudu lidí]. [Stejně t]ak tyto všechny [kdys běžely] vzájemně sebou, 16 [načež] zahnány ka[ždý spě]l na místo [růz]né [a vlastní] [zvůlí.] A v střed se [schá]zíme, [bychom se stali jen] jednem. [Když al]e Zápas [dospěl] již k hloub[kám] v[ír]u, jež byly [do]tčeny takto, a v smršti se Láska [zrodila] v středu, 20 tyto všechny se scházejí v [ní], by byly [jen jedno.] [Sna]ž se, by [dospěla řeč má] nejen ve tvoje uši, [nazři též p]ravd[y], jež tu jsou kolem, když řeč mou jsi slyšel! [Ukáž]u také tvým očím, kde s větším tělem [se střetnou:] 24 nejprve rozptýlení a setkání [tohoto rodu], nakolik z tohoto p[lémě] i nyní trvají zbytky; dále di[vé] [druhy] zvířat, jež po horách bloudí, tak dvojný dorost lidí, [též] plody [polí,] jež nesou
28 stonky i kořeny rostlin, a k révě pnou[cí se hrozno]. Neklamné důkazy v mysli si získej z těchto mých ř[ečí],
[300] protože spatříš tu rozptýlení a setkání rodu.
(b) [toto je v lasturách silnohřbetých, jež bydlejí v moři,] [též … na ska]lách… zemi [tam spatříš, jež obývá nej]zaz[ší vrcholy] těla, [opět i krunýř] silnoz[á]dých… 4 [především mořských pl]žů a [želev] kamenokožných […………oštěpy] rohatých jel[enů]… [Neskončil ale bych nikdy, když řeknu to vš[echno]
(c) [………………………… smyslet prů]vodčí [díla] [Toto se děje na] pře[krásném celku všech lidských] údů: [zásluhou Lásky jednou] se v[ jedno s]cházíme [všichni] 4 [jakožto údy, jež získaly tělo, když rozk]vetl [život]. [Podruhé zase, když rozbroji zlými jsou rozptylovány,] [ve zmatku každý zvlášť bloudí pak kolem] pří[boje žití.] [U křovisk tomu je stejně i u r]yb [přikrytých vodou,] [u zvířat bydlících v horách i u ptáků lét]avo[chodných.]
(d) [stra]nou od jiný[ch] je jim pak padn[ou]t a potkat svůj o[su]d [vel]ice proti své vůli, když díky n[utn]osti kruté [hni]jí. A zatímco máme teď [Dobr]ou [vůli] a Lásku, 4 [později s námi bud]ou [tu Har]pyje s úděly smrti. [Bě]da, že [osud]ný den mě [zcela nezhubil] dříve, [než-li pro m]aso drápy jsem v my[sli uchystal zloč]in. [Nyní vš]ak v této bouři [já zmá]čel marně své líce: 8 [bl]ížíme [to]tiž se, soudím, k té velké hlubi[ně víru,] [načež nesčetné stra]sti se zpřítom[ní u lidí v mysli, byť si [je] nepřejí. V[eď]me však opět ‹tě› [k dřívějším] slovům. [Kdykoli] tedy naskytl se ničím neznavný pl[ame]n 12 ……………]ně směs plnou nářků, jenž vyvádí vzhůru …………. byly zrozeny … [bytost]i množení schopné …… [dokonce] ještě [t]eď hledí světlo dne na [jejich] zbytky: ……………………………[přiš]el jsem na krajní místo 16 …………………………………[s nář]kem a křikem ………………………………dospěv na lou[ku Áté] ……………………………………[z]as země kolem