Poznámka 6

Augustin ovšem nikde neříká, jaká díla či jaké autory tyto „knihy platoniků“ zahrnovaly. Počínaje studií M. N. Bouilleta, Les Ennéades de Plotin, chef de l’Ecole néoplatonicienne, II, Paris 1859, str. 555–561, se historici pozdně antického myšlení pokoušeli odhalit identitu autorů skrývajích se za tímto označením na základě rozboru Augustinových spisů raného období (386–389) a identifikace vlivů, které na Augustina v této době působily. Tyto snahy však narážejí na skutečnost, že v Augustinových raných spisech nenajdeme jediný doslovný citát a že u Augustina se od samého počátku jeho literární tvorby uplatňuje nebývalá „schopnost syntézy“, která se projevuje výraznou asimilací jeho zdrojů (srv. P. Hadot, Marius Victorinus. Recherches sur sa vie et ses oeuvres, Paris 1971, str. 209). Přesto, či právě proto, byl formulována celá řada hypotéz, jež lze zjednodušeně shrnout do tří následujících: „knihy platoniků“ (1) sestávaly převážně či výlučně z Plótinových Ennead (srv. P. Alfaric, L’évolution intellectuelle de saint Augustin, I, str. 375 nn.; P. Henry, Plotin et l’Occident, Louvain 1934, str. 78–95), (2) zahrnovaly jak Plótinovy, tak Porfyriovy spisy (srv. P. Courcelle, Recherches sur les Confessions, str. 93–174; Les lettres grecques en Occident, Paris 1948, str. 159–176; O. du Roy, L’intelligence de la foi en la Trinité selon saint Augustin, Paris 1966, str. 70–71), (3) neobsahovaly přímo Enneady, ale pouze Porfyriovy spisy včetně jeho komentářů k Plótinovi (např. W. Theiler, Porphyrios und Augustin, Halle 1933, str. 2–3; P. F. Beatrice, Quosdam platonicorum libros, str. 255.) Základní indicie, o něž se lze opřít, jsou následující: Jménem „platonici“ Augustin v De civitate Dei (VIII,12) označuje Plótina, Porfyria, Jamblicha a Apuleia. O Jamblichovi Augustin na jiných místech nemluví a nic nenasvědčuje tomu, že by ho kdy četl. Apuleius je sice často citován v osmé knize De civitate Dei, ale v Augustinových raných dílech nenajdeme žádnou stopu jeho vlivu. Nejpravděpodobnějšími kandidáty na titul „platonici“ u Augustina jsou tedy Plótinos a Porfyrios. V Augustinových spisech z raného období se přitom vyskytují pouze zmínky o jeho četbě Plótina. V De beata vita (I,4) Augustin výslovně říká, že v době své konverze četl „několik málo“ Plótinových pojednání (lectis autem Plotini paucissimis libris). Augustin zmiňuje Plótina rovněž v Contra academicos, II,18,41. Někteří badatelé se na základě zkoumání Augustinových raných spisů dokonce pokusili určit, o která pojednání šlo. Poměrně široká shoda panuje o tom, že Augustin četl Enneady, I,6[1], V,1[10] a I,8[51] (srv. P. Courcelle, Recherches sur les Confessions, str. 167; P. Henry, Plotin et l’Occident, str. 128). Porfyria Augustin v dílech z toho období nezmiňuje a první výslovnou zmínku mu věnuje až v De consensu evangelistarum (I,15,23) z roku 400. Porfyrios se nicméně stává hlavním protějškem v Augustinově literární diskusi s platoniky v De civitate Dei, zatímco Plótinos zde nehraje žádnou významnou roli. Skutečnost, že se Porfyriovo jméno objevuje až v Augustinových pozdějších spisech, však nemusí znamenat, že se Augustin s jeho dílem seznámil až v pozdějších letech, ale může být pouze důsledkem ambivalentního postoje vůči muži, který byl v Augustinových očích „nejučenějším filosofem“ a „nejurputnějším nepřítelem křesťanů“ v jedné osobě (doctissimus philosophorum, quamvis Christianorum acerrimus inimicus – Augustin, De civ. Dei, XIX,22). V každém případě existují nápadné shodné rysy mezi učením „platoniků“, jak ho Augustin charakterizuje v sedmé knize Vyznání, a Porfyriovým učením, jak o něm zpravuje v De civitate Dei (srv. P. F. Beatrice, Quosdam platonicorum libros, str. 258–259; viz též níže, pozn. 62). Nelze vyloučit, že výraz „knihy platoniků“ představuje Augustinův eufemismus pro spisy, jejichž podstatnou část tvořilo dílo populárního nepřítele křesťanů, jemuž byl Augustin nicméně do značné míry vděčen za svou znalost novoplatónské filosofie.