Poznámka 39

Na konci 4. kapitoly I. knihy Politiky Aristotelés shrnuje: Přirozeným otrokem je člověk, který nenáleží „sobě“, nýbrž „jinému“, tj. je jako člověk částí majetku (I,5,1254a14–17; srv. Met. I,2,982b25–26). Přesněji řečeno „může být jiného“ (dynamenos allú einai) (Pol. 1254b21); modální operátor „může“ se týká podmínek, za nichž někdo může být nazván otrokem. Otrok musí odpovídat kritériím pro ktéma: musí být nástrojem jednání – obsluhy, tedy tělesně zdatný, ale zároveň člověk, jenž „vnímá rozum“. Jinými slovy otrokem nemůže být zvíře, neoduševnělý nástroj, ale ani ovládaní jedinci, kteří nejsou součástí panství, např. ženy a děti. Kdo splňuje tato kritéria, je pro Aristotela otrokem nikoli podle zákona, nýbrž podle přirozenosti. Jedná se tedy o implicitní Aristotelův argument pro oprávněnost panství.