Poznámka 6

Je zajímavou, ale pro nás poměrně nepodstatnou otázkou, zda máme Descartovo novátorství vykládat jako pouhou svévolnou terminologickou změnu, anebo zda Descartes viděl mezi svým a tradičním územ nějakou podstatnou obsahovou souvislost. První alternativa by znamenala, že Descartes prostě začal výrazem „idea“ s dobře zavedeným technickým významem odkazovat k tomu, pro co byly ve filosofickém diskursu do té doby vyhrazeny (přinejmenším v některých ze svých významů) např. výrazy „pojem“ (conceptus nebo notio), „vzhled“ (species) či „zjev“ (phantasma). Nicholas Jolley nicméně přesvědčivě ukazuje, že bychom se měli přiklonit k druhé alternativě – srv. N. Jolley, The Light of the Soul. Theories of Ideas in Leibniz, Malebranche, and Descartes, Oxford 1990, zejm. str. 12 n. Uvádí zejména pasáž z Descartových Odpovědí na Třetí námitky: „[J]méno „idea“ užívám pro vše to, co mysl bezprostředně vnímá (percipitur) … Jméno „idea“ jsem užil, ježto (quia) jím filosofové obvykle označovali formy poznatků (perceptionum) v Boží mysli, byť v Bohu nepoznáváme žádnou fantazii (phantasiam). A nemám žádné vhodnější.“ (R. Descartes, Objectiones tertiae cum responsionibus authoris, in: Ch. Adam – P. Tannery (vyd.), Oeuvres de Descartes, VII, str. 181 [= AT VII, str. 181]; česky: Odpovědi na Třetí námitky, in: R. Descartes, Meditace o první filosofii. Námitky a autorovy odpovědi, přel. P. Glombíček – T. Marvan – P. Zavadil, Praha 2003, str. 156). Jolley správně zdůrazňuje, že Descartes podle této pasáže nemění referenci výrazu „idea“ navzdory tradičnímu úzu, nýbrž naopak právě proto, že tradice odkazovala tímto výrazem k „formám“ v Boží mysli (mens divina) – a že tuto skutečnost lze sotva vysvětlit bez předpokladu odpovídajícího druhé z alternativ.