Poznámka 13

Pro Bondyho není duchovní práce nic svobodného, nýbrž neustálý nebezpečný boj s vnějšími tlaky a nutností: předpokládá-li něco, pak dbá na to, že „na tomto předpokladu není nic závadného“. Pokud se to zdaří, pak „za rehabilitaci tohoto světa neplatíme žádnou cenu“ (II, 364) a „všechny konsekvence […] jsou velmi perspektivní.“ (II, 385). Chceme-li však něco tvrdit, „pak musíme připustit“ (I, 34), jindy zase „nemůžeme nezabřednout do rozporu“ (I, 180), a „chceme-li se dostat v ontologii z bludného kruhu, musíme…“ (I, 200), např. „chránit se močálu substančního modelu“ (I, 214) a „teoreticky bezrozporně konstruovat“ (I, 30). Nebezpečí hrozí také od našich protivníků: samovznik je „tradiční kámen úrazu polemiky proti substančnímu modelu“ (I, 195); určitý exkurs chce Bondy provést „jen kvůli tomu“, aby mu „nebyla předhazována znovu nějaká ta koloběžnost“ (II, 306). Často je Bondy k svým vývodům přímo nucen: „formulovat hypotézu samovzniku ontologické reality jsme nuceni“ (II, 9); určitá myšlenka „nebyla žádná svévole…, nýbrž nutné řešení otázek“ (II, 362). Filosofie je zkrátka vážná věc: „K nesubstanční ontologii jsme došli z donucení, nikoli pro svoji legraci.“ (II, 367)