Kompetence ke kompenzaci nekompetence? O kompetenci a nekompetenci filosofie

Odo Marquard [1]

Vypravuje se, že při jedné čínské soutěži popravčích se druhý finalista dostal do svízelné situace: musel překonat takřka nepřekonatelně přesné stětí, které před ním provedl jeho konkurent. Panovalo napětí. Švihl ostrou sekerou a ťal. Odsouzenci ale hlava neupadla a dotyčný delikvent, očividně stále ještě naživu, se na kata překvapeně a tázavě podíval. Ten nato: Kývněte!

Zajímá mne, co si tato hlava asi myslela, než kývla – protože by se to jistě podobalo myšlenkám filosofie o sobě samé.

Může se zdát nepatřičné zatěžovat sváteční příležitost asociací soutěže popravčích. Jsou tu ale koneckonců shromážděni filosofové, a ti v případě pochyb vědí, o čem mluvím. Nepochybně totiž mají hlavy (vždyť je to přece pracovní nástroj filosofů!), a když z úvahy na okamžik vyjmu sebe sama, zcela jistě to také jsou hlavy. Jak pevně ale tyto hlavy sedí? Tak zní – opravdu či přinejmenším (a snad ještě naléhavěji) metaforicky – otázka tam, kde se má na příkaz pořadatelů mluvit o kompetenci a nekompetenci filosofie a kde přitom – a to zcela nutně – musí být řeč o osudu filosofie dekapitované radikálními redukcemi své kompetence, ačkoli přitom zjevně stále ještě nosí hlavu vzhůru. Své úvahy k uvedenému problému bych chtěl rozdělit do dvou úseků: tématem je filosofie, první část se zabývá redukcí její kompetence a druhá část kompenzací této redukce.

1. Nejprve tedy v několika paušálních náznacích k redukci kompetence filosofie. Co přitom znamená kompetence? Pojmu kompetence zde v úvodu využívám – bez konzultace s filologií čili s thesaurem, jenž toto slovo usadí ve slovním poli rivality, bez konzultace s právem čili s historiky juristické terminologie, bez konzultace s biologií čili s blastomology, bez konzultace s lingvistikou, tedy s Chomskym, bez konzultace s teorií komunikace, tedy s Habermasem – pokud možno co nejvágněji: kompetence má zjevně nějak co činit s oprávněností, se schopností, s připraveností a také s tím, že se oprávněnost, schopnost a připravenost navzájem překrývají, s čímž se ale právě v případě filosofie nedá předem a nutně počítat; vždy totiž existovaly filosofie, které neměly oprávnění k ničemu, schopné byly mnohého a připraveny byly ke všemu: Ať už vyřčený nález filosofii zcela a naprosto vystihuje, anebo ne, před dvěma tisíci lety by to nebyla otázka k diskusi, zatímco dnes to otázka je, a tak do naší úvahy hned ze začátku vstupují dějiny ve vztahu k filosofii a její kompetenci. O rozsahu její kompetence filosofii informují pouze její dějiny; dějiny však filosofii sdělují, že jí byla kompetence opakovaně odňata. Dějiny filosofie jsou dějinami redukce kompetence filosofie.

A zde je máme, tyto dějiny redukce, a to z nedostatku času formulované jako spekulativní průlet dějinami: Nejdřív byla filosofie kompetentní ke všemu, pak byla filosofie kompetentní jen k něčemu, a nakonec je filosofie kompetentní už jen k jednomu, totiž k doznání vlastní nekompetence. Seběhlo se to takhle: Filosofie byla v průběhu svého těžkého života nejméně třikrát nucena maximálně vyhovět jistým požadavkům, což ji přetížilo, takže se nakonec vyčerpala, vysílila a byla – svými competentes, tj. ostatními uchazeči: a to zde ve věcech kompetence – vyloučena ze soutěže. Vznesen byl – a to velmi brzy, totiž od časů bible – soteriologický požadavek a vznesen byl – mnohem později, totiž ze strany buržoazie a pseudopostburžoazie – požadavek technologický a politický. Soteriologický požadavek po filosofii chtěl, aby vedla lidi ke spáse, ale to ona nemohla – jak se ukázalo, když filosofii předstihlo křesťanství. To znamenalo konec její spásné kompetence, z filosofie se stal případ pro pěstouny a dlouhou dobu byla zaměstnaná jako ancilla theologiae. Technologický požadavek po filosofii chtěl, aby vedla lidi k užitečným znalostem, ale to ona nemohla – jak se ukázalo, když filosofii předstihly exaktní vědy. To znamenalo konec její technologické kompetence, z filosofie se stal případ pro pěstouny a dlouhou dobu byla zaměstnaná jako ancilla scientiae, jako teorie vědy. Politický požadavek po filosofii chtěl, aby vedla lidi ke spravedlivému štěstí, ale to ona nemohla – jak se ukázalo, když filosofii předstihla politická praxe, ať už vlastní aktivitou, anebo smyslem pro praktikovatelnost, pro naskýtající se možnosti a pro instituce. To znamenalo konec její politické kompetence, z filosofie se stal případ pro pěstouny a dlouhou dobu byla zaměstnaná jako ancilla emancipationis, jako služka (anebo řekněme kvůli rovnoprávnosti: jako rab) emancipace, jako filosofie dějin. S postupem dějin těchto nadměrných požadavků a ztrát se také začalo pochybovat o tom, zda je smysluplné stylizovat to vše, co se ve filosofii vždy vyskytovalo a asi ještě vyskytuje coby prospěšné pro spásu a technologii a politiku, do separátní podoby: pochybuji, zda tvrzení, že filosofie musí a – kdyby to bylo skutečně potřeba – může zachraňovat zdravý lidský rozum a věcné uvažování před všemi, kdo by je přitom měli mít díky své každodenní skutečnosti, je něco více než zbožné přání filosofických profesionálů. Samozřejmě existují lidé, kteří chápou filosofii jako amulet na ochranu před bludnými stezkami; jenomže filosofie – na rozdíl od podkovy z té známé anekdoty, která se vypráví o Nielsu Bohrovi [2]  – nepomáhá ani tehdy a dokonce právě tehdy, když se na ni věří. Tím je dotčen onen sektor, ve vztahu k němuž filosofie naprosto nikdy neměla kompetenční monopol: oblast životní moudrosti. Pokud jde o vyjádření této moudrosti, zde filosofii vždy konkurovali přinejmenším básníci, vinou čehož se jeví ohrožena i jistá specialita filosofie, kterou lze definovat následovně: filosofie, toť moudrost stáří dosažená lidmi, kteří ještě nejsou staří, toť simulace životní zkušenosti pro lidi a lidmi, kteří ještě žádnou nemají. Útok na tuto kompetenci vede sám přirozený proces: i filosofové přece stárnou, i když si toho člověk často nevšimne, a mohou tedy filosofii nahradit – tuším, že jen načas a také jen někdy – skutečnou moudrostí stáří, takže filosofii už nepotřebují. Avšak být životní zkušeností pro ty, kteří ještě žádnou nemají, být moudrostí stáří těch, kteří ještě nejsou staří – to je koneckonců nejenom jedna z možných částečných definic filosofie, ale je to skutečná, ač částečná definice duchovních věd tam, kde mají za pensum připomínat, a právě proto teď jsou – a to je ctí! – terčem útoků: kdykoli totiž někde probíhá riskantní reforma, vyvstává tu důvodný zájem snížit riziko nastolované kontrolou úspěšnosti zákazem vzpomínání. Dokáže filosofie připomínat lépe než duchovní vědy? To sotva, a tak jí v těchto připomínacích vědách, na něž filosofie po ztrátě ostatních kompetencí od minulého století sázela, vyrostl kompetent, který staví otazník za její snad poslední kompetenci: kompetenci připomínací. Filosofii zjevně docházejí kompetence, a končí tak u nekompetence. To neznamená, že by ke všem těmto otázkám už neměla co říci. Z převážné části se z ní však stal kompetent beznadějný, v nejpříznivějším případě použitelný v alternaci – a k čemu je dobré být v alternaci, když je hlavní obsazení skutečně dobré, a navíc nikdy nepodléhá indispozicím? Filosofie je u konce, a my provozujeme filosofii po konci filosofie. Co dělat? – zde necituji Lenina, nýbrž Schillerovo Rozdělení země – Co dělat, říká Zeus, rozdán už je svět. Avšak jediný konstruktivní návrh, jak pomoci, který Zeus – u Schillera – poté učinil, mířil k básníkům a k filosofům právě ne: filosofům, těm právě nepomohl. Zůstává tedy u výše řečeného: zpráva o stavu kompetence filosofie, toť orgie klamných příslibů.

Ale vskutku je to tak a musí to tak být? Rád ustoupím: pro filosofii mohou existovat residuální kompetence, snad i značné a možná nejen residuální – ale abych o nich mluvil, k tomu mi (a toto „mi“ chápejte zcela osobně) schází kompetence: k tomu totiž nejsem oprávněn, toho nejsem schopen, k tomu jsem nanejvýš připraven, a zde mi dovolte krátké vysvětlení. – Nejsem k tomu oprávněn, a to přinejmenším ze zdvořilostních důvodů: bylo by nezdvořilé vzbuzovat byť i jen vzdáleně dojem, že Mnichované k ocenění nějaké kompetence, kterou sami – a snad jako jediní – znají, potřebují přespolního, natož pak východního Frísa, rodem z Dolních Pomořan, jenž svůj pochybný život tráví na úpatí Vogelsbergu, a je tedy (pokud vůbec) oprávněn podat výklad spíše k nonkonformistické části jihohesenského folklóru základů. – Ocenit uvedené kompetence nejsem ani schopen, a to pro neschopnost: mým pracovištěm právě není žádný Institut pro naivitu, nýbrž pouze Institut pro hledání ztracené naivity čili Centrum pro koncentrovanou bezradnost, a takovýto filosof – dejme mu přízvisko „sentimentální“ – má jisté obtíže s theória, s tou, jež se probouzí z úžasu, s oním neadresným díkem za dobro světa, jenž pobízí k nazření svého krásného, dobrého a pravdivého řádu: s žasnutím je na tom špatně, neboť jediné, nad čím skutečně žasne, je to, že vyvázl – prozatím a navzdory veškeré pravděpodobnosti. – Jsem ale připraven vyjádřit se ohledně zbývajících kompetencí filosofie. Vždyť celý tento proces ztráty kompetencí filosofie se dá koneckonců chápat zcela odlišně: nikoli jako cesta vyvlastňování, nýbrž jako cesta usnadňování a úlev. Snad je totiž pro filosofii tato ztráta povinností ve skutečnosti ziskem svobod a vyhnání může filosofii přinést osvobození: když už teď nic nemusí, pak by to mohlo právě znamenat, že skoro všechno může, a tak by jí tedy mohlo mnohé zbývat. Jsou tu koneckonců také pensa, která jí nikdo neupírá, totiž dějiny filosofie a také logika, která ovšem žije v symbióze s matematikou. Symbiózy jsou vůbec důležité, a to především pro filosofii základů jednotlivých věd. V nich je (dle Heideggerova dikta) filosofie obsaženo právě tolik jako schopnosti ke krizi základů – a management jejich krize základů tedy představuje jedno zbývající filosofické pensum. Kdo však je k tomu skutečně kompetentní? Čistí filosofové? Anebo vědci příslušné vědy samé? Doba čistých filosofů je pryč: tam, kde se opírají o čistotu, ztrácejí nakonec filosofii. Jak se to tedy má s jejich základní kompetencí pro vědy? Zde je zjevně možno a záhodno vznést jisté pochyby, a těmto pochybám tedy dávám upřímný průchod – zčásti už proto, že by neučinilo dobrý dojem, kdyby se na tomto kolokviu o filosofii mluvilo jen s důvěrou a jásavě, a zčásti též kvůli kompozici, takřka z důvodů rytmického členění: co člověk všechno neudělá (právě jako ona známá lasička) kvůli rýmu! Má úvaha by nedošla k žádnému duktu a k žádné peripetii, kdybych zprvu důsledně nestvrdil radikální dějiny redukce kompetence filosofie, a tedy – opakuji – výslovně neprohlásil následující: nejdřív byla filosofie kompetentní ke všemu, pak byla filosofie kompetentní jen k něčemu, a nakonec je filosofie kompetentní už jen k jednomu, totiž k doznání vlastní nekompetence. Pokud se věc má takto, pak filosofii nezbývá vůbec nic, a zbývá jí tedy čistá, ryzí, čirá nekompetence, jakož i – řečeno se Sókratem – ještě jen jakási jediná zcela nepatrná maličkost, jakási samozřejmě velmi nesókratovská maličkost, maličkost, jež činí filosofii nikoli méně, nýbrž naprosto problematickou: cosi, co bych s ohledem na filosofii upadnuvší do radikální nekompetence chtěl nazvat: její kompetence ke kompenzaci nekompetence.

2. O ní – tedy o této kompetenci ke kompenzaci nekompetence – bych chtěl nyní učinit dvě předběžné, dvě průběžné a jednu závěrečnou poznámku. Tuším, že teprve na tomto místě pocítíte, že jsem své téma – stanovené tak, jak řečeno v úvodu – pojal poněkud svérázně: nezajímá mne totiž hranice mezi nekonečně velkou oblastí nekompetence a nekonečně malou oblastí kompetence filosofie, nýbrž zajímá mne právě jistá nehranice, totiž směs nekompetence a kompetence, a takovouto směsí je u filosofie to, co jsem nazval její kompetencí ke kompenzaci nekompetence. K tomu nejprve dvě předběžné poznámky:

a) Tato kompetence ke kompenzaci nekompetence má u filosofie v mnohém co činit s její nekompetencí: kompenzovat se totiž musí jen tam, kde něco chybí, a tak tedy její kompetence ke kompenzaci nekompetence v první řadě představuje symptom její nekompetence.

b) Tato kompetence ke kompenzaci nekompetence by neexistovala, pokud by tu byla pouze nekompetence filosofie, a ne též její nostalgie po kompetenci. Všichni dnes mluví o nostalgii, a já taky. Něco být – toť tužba filosofie; a ta svého času něčím opravdu byla, na což nemůže zapomenout, také proto ne, jelikož si namlouvá, že ještě dnes – jsouc tím, co přebývá – něčím je. Jakožto Nekompetentno samo je sice filosofie skutečně tím, co přebývá; tím ale není simpliciter, nýbrž – s nostalgií po kompetenci – je přebytkem, který je zamilován do užitku, a to nešťastně. Stáhnout se do své čiré přebytečnosti – to právě filosofie nesnese, jak to zvláště výrazně potvrzuje onen dojemný jev, jímž je enthusiasmus filosofů pro neplacené vedlejší činnosti. Člověk je tvor konající, filosof je tvor vykonávající vedlejší činnosti, u něhož vzkvétají mimoprofesní aktivity za účelem sebepotvrzování, takže se z filosofů stávají – a nadto je přitom slabost, kterou (jak je dobře známo) filosofové chovají pro pozlátkovou jurisprudenci, pouze způsobem, jak se filosofii mstí matematika za své vypuzení z filosofie: jakmile z filosofie zmizí, vytváří vakuum zaplňované tím, co filosofové a nikdo než filosofové pokládají za právní logiku – z filosofů se tedy stávají fetišisté vlastní správy, fundamentální statistici, poradci pro zakládání a pro opery, turisté po vědách, výkonnostní sportovci interdisciplinarity, výrobci plánů, stanov a zákonů, šedé eminence totální transparence, tj. temní manželé průhlednosti, ambulantní utěšitelé duší a přímí i nepřímí komunální politici, dobře sledovaní výrobci papírových lavin, druhořadí lvi salonů a tak dále; a přitom – při tomto bytí k mrtvici na cestě hledání poruchy krevního oběhu jakožto důkazu vlastní reality – vždy činí to, co Gehlen nazval útěk do přepracovanosti: Vzdychám, tedy jsem, a to užitečný. Tento fakt – fakt, že filosofové žijí v přítomnosti coby oni přebyteční, kteří jsou nešťastně a s nostalgií po kompetenci zamilováni do užitečného, takže svoji příslušnou charitativní činnost provozují z nouze jen ve vedlejší činnosti – je také příčinou, proč přebytečnost, chápaná jakožto opravňující kategorie, přináší útěchu – i když ne dokonalou – pouze ve spojení s nějakou teorií o užitku přebytku, získanou asi tak, že se Veblenova kategorie zástupného volného času, jenž byl kdysi u lepších lidí absolvován ženami a služebnictvem, rozšíří na filosofy – neboť filosofové jsou často vskutku právě toto: zástupní zahaleči, kteří hledají lepší lidi, a proto se rádi zdržují u panujících, ještě raději u budoucích panujících, nejraději pak u oněch budoucích panujících, kteří panují také už teď, přičemž může nastat onen hraniční případ, že se zdržují u sebe samých. Filosof – také v této roli ovšem již dlouho předstižen jinými – se stává parazitem jakožto statutární symbol. A tím – ať už v panském terénu vlastníků či funkcionářů; to vychází přinejmenším v tomto bodě nastejno – symbolizuje vskutku toto: že život jednoho je smrt druhého, že lidé žijí z utrpení druhých lidí, svoboda z rabství, rovnost z rozdílnosti, povšimnutí z přehlížení, štěstí z neštěstí: je to tak a nejinak. Parazitické si vždy rozumí ze sebe sama. Nechtít připustit, aby tato věta platila, a zároveň být samosebou parazitickým: to je filosofie; pokud má svědomí, trýzní ji to; a pokud ztratila své kompetence, ne však dojem, že by nějaké měla mít, je této trýzni bezprostředně – a tedy bezbranná – vydána všanc. To, co jsem nazval nostalgií po kompetenci, tuto trýzeň artikuluje a kanalizuje ji směrem ke kompenzacím: filosofie se chlácholí, a to tak, že – trápena uvedenou trýzní – buď sama nechce být zpochybňována, anebo sama chce být zpochybňována, což znamená, že z nostalgie po kompetenci vyškrtává buď nostalgii, anebo kompetenci: buď se stává kompetenčním uprchlíkem a hledá nostalgii bez kompetence, tj. absolutní nekompetenci s hezkými pocity, anebo se stává kompetenčním peciválem a hledá kompetenci bez nostalgie, tj. absolutní kompetenci se vznešenými nároky. Tak chce oné uvedené trýzni svého svědomí vyjít vstříc, a vystavena žalobě, snaží se tedy buď nemít žádnou adresu, anebo být tím, kdo adresuje, buď nebýt příčetná, anebo být tím, kdo vinu sám přičítá: faktu, že má svědomí, se snaží uniknout buď do varianty naprostého nebytí, anebo do bytí svědomím. Její kompenzace nekompetence – vzhledem k onomu faktu, že má svědomí – je buď únikem z vlastnictví svědomí do naprosté nekompetence spočívající v tom, že filosofie vůbec není přítomna, anebo únikem z vlastnictví svědomí do naprosté kompetence spočívající v tom, že se filosofie stává absolutním svědomím světa. Filosof pak jest: pouhý blázen, pouhý soudce, buď jedno, anebo druhé – pokud je to tedy opravdu disjunkce. Obě tyto možnosti kompenzace nekompetence, které jsem tu předvedl – totiž stylizace filosofie do absolutní, nejvyšší instance, anebo vlastní proměna sebe samé v jakési právě jen životaschopné nic, a tedy v podstatě náhradní podoby a nástupnické formy prastarých frakcí filosofie: dogmatismu a skepticismu – bych nyní rád po řadě charakterizoval ve dvou krátkých středních poznámkách.

α) Dogmatismus se za našich dnů nazývá kritika, a jak jsem již řekl, obsadil pozici naprosté kompetence filosofie skrze únik od vlastnictví svědomí do bytí svědomím. Ve Freudově teorii ekonomie Nadjá nacházím první náznak poměrně znepokojivé souvislosti, kdy každý, kdo se stane svědomím, si eo ipso může ušetřit nutnost mít svědomí. Nemusí k tomu sice docházet právě takto, vysvětluje to však, proč se může kritika skrze zmíněný úhybný zisk často stát přitažlivá ne kvůli kritice, nýbrž právě jako metoda, jak se zbavit viny. Proto se též v domě kritiky nesmí hovořit o zbavování či přenášení viny: nebezpečně se to blíží pravdě. Kritika vše podezřívá, vše obžalovává a vše soudí. Je tedy krokem uvnitř jisté tradice: nejdříve totiž – v náboženství – soudil Bůh člověka, pak – v theodiceji – člověk Boha, a pak – v kritice – člověk člověka. Soud kritiky je tedy soud sebe sama, což je namáhavé, a kritika si proto za východisko volí zásadu nebýt žalovaným, nýbrž žalujícím: viny se zbavuje tím, že soudí, aby nebyla souzena. Kritika, toť prázdniny od Nadjá: sama kritika se totiž stává oním Nadjá, které ale mají pouze druzí, zatímco ona sama žádné Nadjá nemá. Onomu stavu, nad kterým je – o sobě a pro ně – vynášen verdikt, tedy pro sebe unikla, a předmětem rozsudku proto jsou ti druzí. Kritika zde uniká naprosto a zcela, neboť ze všech terčů rozsudku se stávají ti druzí, zatímco sama filosofie jakožto kritika se stává tím, co je absolutně neobžalovatelné, tím, čím vlastně lidé nikdy nemohou být: tím absolutním, co již nepodléhá soudu, neboť pouze ono samo soudí, a to pouze ty druhé. Filosofie dříve „měla“ svědomí; jelikož je ale absolutně první, nechala je za sebou a místo toho teď „je“ svědomím, a to absolutním. Institucionální konsekvence přesahují to, čeho se filosofie týká jakožto separátum, a přirozeně tedy sahají dál; organizační a institucionální centralizace přes všechen možný užitek není vůbec nezbytná, neboť filosofie nyní je – a to absolutně, jak jí prostě náleží – nejen centrální, nýbrž ubikvitární, všudypřítomná: kritická filosofie se stává vším a vše se stává kritickou filosofií. Ta rozpouští propriální vědní obory a objektové pojmy a nahrazuje je emancipatorními pojmy reflexe, což jsou v podstatě vábničky a rozlamovací prostředky: vábí k pokrokovosti a lámou případný odpor. Kritika už nezná žádné předměty, zná jen relevance, a vše se tak stává totožným: filosofie a politika, utopie a sebezáchova, hlavní činnost a vedlejší činnost, transparence a neprůhlednost, filosofie a zvláštní věda, každý obor s každým – jenom přitom ztrácejí svou identitu sami odborníci. Vzniká tak nebezpečí, že se tato integrovaná emancipační Gesamtwissenschaft – jež se ubírá takříkajíc od fachidiota k integrovanému, takzvaně užitečnému gesamtidiotovi a od tyranie hodnot k tyranii náhražkových hodnot – stává onou militantní karikaturou systému identity, v němž už jsou nejenom všechny krávy černé, ale také všechny obory šedivé, neboť ve všech je jen jedna myšlenka a už nic jiného, neboť jakékoli jiné – domnívají se – je zlé, ať už to je lživé, anebo nadbytečné, což v praxi znamená: klidně třeba i správné, ne však oportunní. Cokoli totiž není pro kritiku, je proti kritice, a je to tedy hřích. A tak jsou při tomto bakchickém vytržení, v němž žádný článek řetězu nesmí nebýt opilý, exkomunikováni právě ti, kdo zůstávají střízliví. Vrací se stav, kdy se vědy mohou dopouštět hereze: jejich zkoumání a výsledky opět podléhají cenzuře ve jménu svatého. Osvobozením od tohoto stavu byl novověk, jeho rehabilitaci přináší kontra-novověk. Za tuto cenu tedy filosofie, přejmenovaná na kritiku, dogmaticky hledá absolutní kompetenci.

β) Druhou možnost představuje nástupnická forma skepticismu, stanovisko ochotné smířit se s naprostou nekompetencí filosofie skrze únik z vlastnictví svědomí do více či méně temperované schopnosti nepříčetnosti, a tedy nepřítomnost filosofie, případně filosofů. Úsporný přínos, výhodná možnost zbavit se viny, hodnota úniku, tu jsou naprosto zjevné a není o nich třeba dlouze hovořit. Uvedená nepřítomnost má více druhů. Schopnost, jak být nepřítomen skrze přítomnost kdekoli jinde, dobře ovládá každý, kdo se zaobírá museáliemi či je nějak jinak na cestách. Je však též možno – a to není otázka nějaké určité filosofické školy či jistého směru – je též možno nebýt tu tak, že tu člověk stále ještě není; a to lze hermeneuticky: protože rozmluva ještě není u konce; či dialekticky: protože ještě nepřistoupil opak; nebo analyticky: protože se tvrzení jeví stále ještě příliš odolné; nebo antropologicky: protože člověk napřed bezpodmínečně musí k Bororům; nebo historicky: protože napřed ještě všechno závisí na dostatečném prozkoumání gnóse; anebo přes filosofii dějin: protože se ještě musí čekat na základnu anebo na nadstavbu anebo na toho, kdo s absolutní jistotou určí, na koho se musí čekat; nebo transcendentálně: protože ještě nemáme pohromadě všechny podmínky možnosti anebo jich už máme příliš mnoho; nebo esteticky: protože rytmus ještě nesouhlasí anebo teprve souhlasí pouze rytmus; nebo racionální rekonstrukcí: protože rozhodující predikátor stále ještě není zaveden dostatečně konsensuálně; anebo přes dějiny pojmů: protože jsme zatím informováni jen po písmeno I; nebo přímo skepticky: tak, že člověk zůstává přebytečným a pospává, pokud zrovna není užitečný v nějaké vedlejší činnosti – před skeptiky ve vedlejší činnosti bychom se měli mít na pozoru – a tak dále: nejlepší – pro takovouto absenci – je právě mít všechny filosofie anebo jich mít každopádně co možná nejvíc, aby vždy měla právě tu druhou. Filosofická komunikace tu jest osamělostí dosahovanou jinými prostředky. Institucionálním důsledkem je organizace překážek přítomnosti: I zde je dobré, když se filosofie stane něčím centrálním, zde je centrum užitečné, jelikož zakládá – tam, kde existují fakulty či obory – druhou povinnost přítomnosti, která slibně koliduje s první; kdo zde není oprávněn k filosofii a k první filosofii, nýbrž jen k druhé, k jiné, ke skeptické, tomu v centru překážejí vědní obory a ve vědních oborech mu překáží centrum a právě proto může – toť evidence třetího místa – pracovat mimo centrum jako excentrik: doma pak jakožto emeritus praecox, Sysifos, jenž si svůj kámen, dříve, než ho bude valit, musí nejprve uplácat, a to slovy a z ničeho. Z ničeho však vzniká nic; a tak to, co člověka pudí, je vždy změna napjatého očekávání v nic: to je, jak známo Kantova definice smíchu, a tak je tato skeptická filosofie – tristesse oblige – nejspíš Veselé samo a možno-li – ve věku chmurné vědy – poslední exil veselosti, a to chmurný exil: neboť kdo se takto směje, nemá nic, čemu by se smál.

Tam – a toto je má závěrečná poznámka –, kde se filosofie stává kompetenčně nejistou, postupně nekompetentní a kompetenčně nostalgickou: tam chce být nakonec buď vším, nebo ničím. Obě možnosti – totožné mnohem více, než jim je možná libo – jsem předvedl; jsou to uspořádání kompetence pod vlivem redukcí kompetence filosofie: jsou to kompenzace nekompetence. Opravňuje nás to mluvit o jakési kompetenci, o kompetenci filosofie ke kompenzaci nekompetence? Mohlo by nás napadnout ono historickopojmově význačné užití slova kompetence, které nacházíme v okruhu církevního práva: kompetence je tam terminus technicus onu alimentaci kleriků, jež je nutná pro to, aby byl veden způsob života odpovídající dotyčnému stavu, a je tedy nevyvlastnitelná. Tento význam – u něhož se ten, kdo prošel školou podezření u Marxe a Nietzscheho a Freuda a Heideggera a Adorna, s učeneckou nedůvěrou ptá, proč si ho vlastně naši současní teoretici kompetence ve svých vědeckých výkonech vůbec nevšímají – tento význam kompetence pak lze akcentovat buď ve směru podmínek možnosti kněžství, možnosti potestas clavium, anebo ve směru minimální apanáže toho, kdo se neúčastní aktivního života: a to jsou ovšem obě mnou načrtnuté možnosti, skrze něž si filosofie kompenzuje svou nekompetenci: absolutní klíčová moc anebo vita postuma. Samozřejmě že lze kompetenci chápat jako kompetenci k úkonům; avšak to, co jsem popisoval, byly chybné úkony. Filosofie: možná, že dnes – ponechávám to otevřené a říkám to s výhradou – nemá šanci, nenachází možná žádný chybný úkon, jímž by mohla být; možná má jedině šanci si to přiznat. Neměla by pak žádnou plnou moc a nebyla by sama sebou, nýbrž v nejlepším případě by namísto toho činila něco jiného. Kde s tím počítá: tam by se snad stala lidskou, neboť jsou to přece lidé, kdo místo toho činí něco jiného.

Měl jsem tu – na rozkaz – mít referát o kompetenci a nekompetenci filosofie; místo něj jsem přednesl to, co jsem místo něj přednesl: antireferát. Malraux ve svých antimemoárech nadhodil otázku, zda se v době, kdy už ani portrét netouží po podobnosti, musí memoáry podobat. Tuto otázku – tím, že v čase naprosté transparence připomínám základní právo na nevyřknutelnost – rozšiřuji nikoli na referáty vůbec, nýbrž na tento referát, [3] u něhož musím navíc úmyslně zdůraznit, že ho nyní ukončuji, aby vás nenapadla strašidelná myšlenka, že ho kvůli nějakým principům věčného návratu téhož pronesu teď hned ještě jednou, když ho ukončím následovně: Vypravuje se, že při jedné čínské soutěži popravčích se druhý finalista dostal do svízelné situace: musel překonat takřka nepřekonatelně přesné stětí, které před ním provedl jeho konkurent. Panovalo napětí. Švihl ostrou sekerou a ťal. Odsouzenci ale hlava neupadla a dotyčný delikvent, očividně stále ještě naživu, se na kata překvapeně a tázavě podíval. Ten nato: Kývněte! Zajímá mne, jak jsem řekl, co si tato hlava, dřív než kývla, myslela; neboť by se to – myslím – jistě podobalo myšlenkám filosofie o sobě samé. Tuším, že se vám, co se mne týče, vnucuje nyní již nejméně pětačtyřicet minut otázka: Kdy konečně kývne?

Přeložil Martin Pokorný