Poznámka 15

„Nicméně nám přitom zůstává stále vyhrazeno, což je ovšem třeba si pamatovat, že tytéž předměty musíme být s to, ne-li rovnou poznávat, tedy alespoň myslet jako věci samy o sobě. Jinak by z toho totiž plynula nesmyslná věta, že jev existuje bez něčeho, co se jeví. Kdybychom pak předpokládali, že rozlišování věcí jakožto předmětů zkušenosti od týchž věcí jako samých o sobě, které učinila nutným naše kritika, nebylo vůbec učiněno, musel by princip kauzality, a tedy přírodní mechanismus při určování kauzality, platit naprosto o všech věcech vůbec jakožto o působících příčinách. Tedy o témže jsoucnu, například o lidské duši, bych nemohl říci, že její vůle je svobodná, a zároveň, že je podrobena přírodní nutnosti, tj. nesvobodná, aniž bych se dostal do zjevného rozporu, neboť v obou větách jsem duši pojímal v témže významu, totiž jako věc vůbec (jakožto věc samu o sobě), a bez předchozí kritiky jsem ani nemohl činit jinak. Pokud se však kritika nemýlí, když nás učí chápat objekt ve dvojím významu, totiž jako jev, nebo jako věc samu o sobě…“