Poznámka 21

Je možné, že přijatelný argument nakonec přinese Kritika soudnosti: noumenální pojem osoby, vůle, zodpovědnosti je (buď plně, anebo v redukované podobě) transcendentálně nutný pro motivaci a situační ukotvenost veškeré naší předmětné zkušenosti. Viz např. úvahy o Technik der Natur v první verzi úvodu ke Kritice soudnosti (zvl. odd. V).

Petru Koťátkovi děkuji v této souvislosti za cenný poukaz na otázku idejí a paralogismů čistého rozumu. Ideje čistého rozumu skutečně představují „pouhé zdání, avšak neodolatelné“, einen bloßen, aber unwiderstehlichen Schein (A 642/ B 670). Náležité provedení kritiky rozumu ale vede k pochopení, že se tyto ideje nevztahují k předmětu, nýbrž k vazbám mezi pojmy diskursivního rozumu či rozvažování (Verstand): „Die Vernunft bezieht sich niemals geradezu auf einen Gegenstand, sondern lediglich auf den Verstand, und vermittelst desselben auf ihren eigenen empirischen Gebrauch, schafft also keine Begriffe (von Objekten)…“ – „Rozum se nikdy nevztahuje přímo na předmět, nýbrž pouze na rozvažování a jeho prostřednictvím na své vlastní empirické používání. Nevytváří tedy pojmy (objektů)…“ (A 643/ B 671) Není tedy jisté, zda je nutným klamem i postulace předmětu odpovídajícího transcendentální ideji (v kontrastu k ustavení samotné ideje a k její aplikaci), a zda tedy lze u transcendentálních idejí hovořit o vzniku transcendentálně nutného noumena.