Poznámka 49

Přesvědčivější se nám zdá například výklad Ch. H. Kahna (Plato’s Theory od Desire, in: Review of Metaphysics, 41, 1987–1988, str. 99–101). Kahnův výklad Diotiminy řeči ze Symposia, v níž je Platónova nauka o lásce jako touze formulována, vychází z analýzy Platónova pojetí touhy ve středních dialozích; viz tamt., str. 81–93. Kahn nejprve rozebírá protiklad mezi touhou rozumové (logistikon) a žádavé části duše (epithymétikon), který se objevuje v souvislosti s trojčlennou teorií motivace lidského jednání v Ústavě, a upozorňuje na přítomnost protikladu mezi rozumovou a smyslovou touhou i v dalších dialozích téhož období (Gorgias, Faidón). Přestože se v Platónově pojetí erotické touhy v Symposiu protiklad (a konflikt) rozumové a smyslové touhy neobjevuje (podle Diotimy je láska jedinou touhou, která od krásných těl vystupuje až k duchovními zření ideje krásy), umožňuje Kahnovi rozbor smyslové a rozumové touhy předložit zajímavý výklad Platónova pojetí lásky jako touhy. Kahn Diotimin výstup po „schodišti lásky“ vykládá jako „kognitivní osvobození racionálního principu, jež tomuto principu umožňuje obrátit svou pozornost k předmětu, který mu přísluší [tj. k ideji]“; viz tamt., str. 100. V tomto procesu nedochází k modifikaci smyslové touhy jako takové. Proměnou prochází pouze její „kognitivní složka“, která je původně v zajetí předmětu smyslové touhy, postupně se však z tohoto zajetí osvobozuje. K tomuto postupnému osvobozování dochází tím, že to, co se původně jevilo jako vlastní předmět lásky, je ve světle vyšší formy krásy, k níž je milující přiveden správnou erotickou výchovou, kognitivně přehodnoceno. Kognitivní přesun od nižší formy krásy k formě vyšší vede k oslabení smyslové touhy a k současnému posílení touhy rozumové. Kahnova interpretace je v podstatě pokusem vyložit Platónovo pojetí lásky jako proměnu duše, v níž je postupně utlumována intenzita smyslové touhy intenzifikací touhy rozumové. K tomuto vystupňování rozumové touhy dochází postupným osvobozováním rozumu od jeho „zajetí vášněmi“ a jeho směřováním k předmětu, který je mu vlastní, tj. k ideji. Tento přístup, navzdory úskalím, která má, považujeme za adekvátnější než výše uvedený přístup von Hildebrandův.