Poznámka 28

Výraz „duch“ pro něj není označením ontologické veličiny svého druhu, ale spíše titulem pro relacionální strukturu. Hegelovo řešení problému jednoty dvou přirozeností tudíž neimplikuje revizionistickou metafyziku absolutního ducha, která by podkopávala naše běžné filosofické intuice. Na okraj je třeba dále poznamenat, že má interpretace se shoduje s interpretací Martina Wendteho v přesvědčení, že Hegelova spekulativní christologie je rozvinutím ústředních myšlenek chalkédónského vyznání. Srv. M. Wendte, Gottmenschliche Einheit bei Hegel. Eine logische und theologische Untersuchung, Berlin – New York 2007, str. 5–9. I když v jednotlivostech se má interpretace liší od té Wendtovy, sdílím s ním domněnku, že Hegelova myšlenka „absolutního zprostředkování, v němž se Já stává sebou samým“, je interpretačním vodítkem pro myšlenku „jednoty dvou přirozeností“; tamt., str. 8.