Poznámka 66

Hegel uvádí, že „všechno rozlišení, [všechna] konečnost, přestože je pouze přechodným momentem…, je momentem procesu božské přirozenosti, kterou rozvíjí, a tudíž se zakládá v božské přirozenosti samé“ (G. W. F. Hegel, Vorlesungen über die Philosophie der Religion, III,1821, str. 46, ř. 304–307). To, že je v Kristu překonán rozdíl mezi božskou a lidskou přirozeností, neznamená, že člověk přestává být konečnou bytostí. Je nadále konečnou bytostí, která je však vystavena explicitnímu nároku, aby tuto jednotu dvou přirozeností, která je příznakem radikální autonomie, uskutečňovala ve svém životě a ve vezdejším světě. Tomuto nároku přitom člověk může, i když nemusí dostát. Je tedy na něm, zda jej přijme jako skutečnost zakládající spasení.