Poznámka 26

S tímto pojetím duše před námi nevyvstávají obtíže spojené s nutností stavět do kontrastu duši a svět jakožto odlišné, ať už v detailech jakkoli pochopené sféry. Věta, že duše je na jistý způsob všemi věcmi, je platná nejenom pro myšlení a ducha, při jejichž výkladu je zformulována, ale obsahově i pro vnímání. Jak totiž vyplývá z podrobné analýzy v De an. III,2, samo o sobě je vnímání pouhou možností, zatímco co do aktuality spadá vjedno s vnímaným (De an. 425b26 nn.). Pravé bytí vnímání tedy netkví ve vnímání samém, například v nějaké subjektivní sféře, nýbrž v něčem od vnímání odlišném. Tato „externalita“, jež je podle Aristotela pro duši charakteristická, je též důvodem, proč jsou tématem psychologie určení, která stejně náležitě patří i do fyziky. Velikost a pohyb, základní fyzikální pojmy, tak najdeme i mezi předměty obecného smyslu (κοινὴ αἴσθησις), tedy mezi kvalitami, jež nejsou přiřazeny žádnému jednotlivému smyslovému orgánu, nýbrž jsou společné všem smyslovým orgánům, a představují proto rysy náležité ke vnímání jakožto vnímání. – Může nás překvapit, když mezi předměty obecného smyslu najdeme i počet (ἀριθμός; De an. 418a17 n.), a to poté, co v Phys. IV,14,223a23 nn. vyšlo najevo, že počet není možný bez počítajícího ducha. Na uvedeném místě z pojednání O duši však Aristotelés nerozlišuje mezi počtem a množstvím (πλῆθος). Kdekoli pak tento rozdíl není tematizován, může Aristotelés označit výrazem ἀριθμός i to, co bychom přísně vzato měli nazývat πλῆθος – a činí tak v plném souladu s obvyklým jazykovým územ.