Poznámka 35

Tamt. Je možné se tázat, je-li v motivační struktuře technických habitů a ctnosti opravdu tak velký rozdíl, jaký zde vidí von Hildebrand. Náš autor má jistě pravdu v tom, že umět hrát na klavír chceme proto, abychom mohli hrát. Schopnost a aktualizace jsou zde skutečně ve vztahu prostředek–cíl. Dále má pravdu v tom, že ctnost není chtěna pouze jako prostředek k mravnímu jednání, nýbrž je možné usilovat o ni kvůli ní samé. Vztah ctnosti a jednání, potažmo odpovědi na hodnotu, tedy nelze redukovat na vztah prostředek–cíl. Je ale otázka, není-li vhodné, aby jedním ze sekundárních motivů usilování o ctnost nebyly i její „plody“, tj. ctnostné jednání a odpovědi. Jinými slovy, nezdá se, že by usilování o ctnost jako takovou mělo vylučovat zájem na ctnostném jednání a odpovědích, které jsou jejím přirozeným důsledkem a projevem. Je-li tomu tak, pak lze s von Hildebrandem uznat, že vztah ctnosti a jednání, potažmo odpovědí, není vztahem prostředku a cíle, a že se proto v tomto ohledu liší od vztahu technického habitu a jeho realizace, tedy například od schopnosti hrát na klavír a aktuálního hraní. Z toho ale není ani nutné, ani vhodné vyvozovat, že usilování o „ctnost samu“ vylučuje zájem na tom, aby se ctnost realizovala v ctnostném jednání a odpovědích. S von Hildebrandem je možné souhlasit v tom, že by usilování o ctnost i v případě, že by se tato ctnost nemohla projevit v jednání a odpovědích, bylo smysluplné. Přesto však právě představa ctnosti, která nemá možnost se projevit v jednání a odpovědích, nejlépe ukazuje, že situace, v níž se ctnost nemůže projevit, není ani přirozená, ani žádoucí, a že je tudíž přirozené a žádoucí si přát, aby se projevit mohla, a že je tedy žádoucí a vhodné usilovat o ctnost nejen pro ni samu, nýbrž zároveň i proto, aby se mohla projevit v jednání a odpovědích. Je-li tomu tak, je v této věci mezi ctností a technickým habitem jemnější a méně příkrý rozdíl, než jaký předpokládá von Hildebrandova argumentace.