Doprovodné slovo k překladu

Jan Kuneš

Je smutnou skutečností, že průvodní slovo o autorovi textu se stává zároveň nekrologem. Konrad Cramer zemřel 12. února 2013 ve věku nedožitých osmdesáti let v Göttingen, kde byl od roku 1981 profesorem na Universitě Georga Augusta a od roku 1997 řádným členem Akademie věd v Göttingen. Patřil k předním světovým znalcům novověké filosofické tradice, především pozic novověkého racionalismu a německé klasické filosofie, ale byl i interpretem Brentanovy a Husserlovy filosofie a novokantovské filosofie. Jeho texty jsou známé soustředěnou, argumentačně bohatou analýzou klíčových východisek a pojmů interpretovaných pozic – jak je to patrné i z právě otiskovaného překladu jeho textu věnovaného systematickému východisku Leibnizovy ontologické koncepce. Přesto Konrad Cramer sám sebe nepovažoval za systematického myslitele, na to podle jeho slov nestačily jeho schopnosti. Považoval se za „historika filosofie v systematickém ohledu“. [1]

Hodnotil-li své schopnosti jako nedostatečné pro systematickou filosofii, poměřoval je přitom nejspíše se silami svého otce, Wolfganga Cramera, filosofa s vlastním filosofickým systémem, v němž se vyrovnával s tématy novověkého racionalismu a německé klasické filosofie, ale také fenomenologie, novokantovství a analytické filosofie. Síle jeho systematického myšlení byl Konrad Cramer podle svých slov „vystaven“ tři semestry na universitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Poté mu otec poradil jít studovat k Hansi-Georgu Gadamerovi do Heidelberku, a to ne snad proto, že by – jak vzpomíná Konrad Cramer – byl toho názoru, že Gadamerova „urbanizace filosofie jeho učitele Martina Heideggera byla to pravé“, nýbrž proto, že v době, v níž se filosofii na německých universitách obecně nevedlo dobře, resp. její předválečná pestrost byla ta tam, bylo u Gadamera možné se naučit alespoň něco – ale přitom něco velmi podstatného: „totiž jak číst texty filosofické tradice“. [2]

Podobně jako škola jeho otce, ani Gadamerův vliv Konrada Cramera nikdy neopustil. Úkol historika filosofie v systematickém ohledu, za kterého se sám považoval, promýšlí především právě s Gadamerem. Chápal jej jako úkol zkoumat vzájemný dějinný vliv a genezi filosofických pozic, s nimiž jejich autoři spojovali nárok na pravdu. Dějiny filosofie přitom pro historika filosofie v systematickém ohledu nejsou jen sledem v zásadě nahodilých historických pozic, jež z hlediska toho, co my dnes víme, jsou vlastně již nepravdivé, a my spolu s tím, co dnes víme, také lépe než jejich autoři chápeme, o co jim v jejich filosofických systémech vlastně šlo. Historik filosofie v systematickém ohledu vychází z jiného přesvědčení, než je toto, a klade si odlišný úkol. Chce se zabývat dějinnými filosofickými pozicemi z hlediska toho, co v nich chtěli poznat jejich autoři. Činí tak v přesvědčení, že tím přispívá k našemu pochopení a sebepochopení jako těch, kdo v naplňování své vůle vědět – ať již vědomě či nevědomě – navazujeme na věc předchozích dějinných pozic a přebíráme ji. Nezabývá se přitom historií, nýbrž touto věcí. [3]

Problematice novověké filosofie se Konrad Cramer věnoval také vzhledem k jednomu význačnému systematickému tématu, které jej spojovalo nejen s tématy jeho otce, nýbrž také Dietera Henricha, s nímž začal spolupracovat na univerzitě v Heidelberku a spolu s nímž se posléze řadil ke konstelaci myslitelů (byť ze svého hlediska „jen“ jako historik filosofie v systematickém ohledu), pojmenované později Ernstem Tugendhatem „heidelberská škola“. Zájem této školy patřil – a nadále patří – problematice subjektivity a toho vědění o sobě, jež se tradičně nazývá sebevědomím.

Čtenáři textů Konrada Cramera, a tím spíše ještě ti, kteří měli štěstí poznat ho osobně, snadno pochopí motto, které uvedl na závěr své internetové prezentace témat, jimiž se zabýval: Všechno znamenité je právě tak obtížné, jako vzácné.