Osudová setkání Karla Flosse
Centrum pro studium demokracie a kultury vydalo před nedávnem soubor statí olomouckého a sázavského filosofa Karla Flosse. [1] Jedná se o průřez jeho tvorbou od šedesátých let do současnosti.
Rozumím-li dobře struktuře knížky, jde především o ohlédnutí za osobnostmi, které v různé míře ovlivnily Flossovu myšlenkovou i životní cestu, za osobnostmi, z nichž hojně čerpá, ale s nimiž se celý život nějak vyrovnává a jež také často kriticky hodnotí. Jsou to Metoděj Habáň, olomoucký dominikán a organizátor prvních ilegálních bytových seminářů po nástupu komunistů k moci, J. A. Komenský, náš snad světově nejproslulejší myslitel, J. L. Fischer, významný český filosof a první rektor obnovené olomoucké university, a Hans Küng, enfant terrible moderní katolické theologie a filosofie, nedávno usmířený oponent Josepha Ratzingera. Kromě toho nabízí publikace ještě vhled do celoživotního tématu Karla Flosse, totiž do problematiky triadismu (trichotomismu) a pod hlavičkou „Varia“ několik studií k umění, náboženství a politice.
Knížka určitě nemá ambici být reprezentativním resumé Flossovy filosofické tvorby. Na druhé straně není ani jen nahodilým a neurovnaným sběrem. K tomu Karel Floss sám: „Budu rád, jestliže též čtenář nahlédne, že v mých snahách nejde jen o jakási disiecta membra, jak by se mohlo zdát na první pohled, nýbrž že za vším hledáním a směřováním je také a snad především starost o osud křesťanství či ještě přesněji Ježíšovy věci.“ Knížka chce tedy být, jak se mi zdá, náčrtem Flossovy filosofické tváře, a volí proto texty vystihující spíše tento účel. Musím říci, že je to sympatické: ostatně také proto, že na nějakou reprezentativní „žeň“ má autor ještě – jak všichni doufáme – stále dost času.
Kdo Karla Flosse zná, potvrdí, že v knížce se jeho profil rýsuje zřetelně a typicky. Najdeme tam nejen doklady o jeho bezprecedentním přehledu v dějinách filosofie, o jeho schopnosti hledat souvislosti a aktualizace, ale i o jeho starostlivém zájmu o to, aby filosofie něco řekla životu, aby pohnula myslí a vůlí – navzdory tomu, že některá, zvláště politická přání působí donkichotsky. Karel Floss nebyl nikdy jen katedrový učitel. Dosvědčil to konkrétním politickým angažmá jako senátor a neúnavnou organizační prací mimo universitu. K jeho nejvznešenějším počinům patří zřízení studijního centra při nadaci Prokopios na Sázavě. Mnoho o jeho intelektuálním krédu a náhledu na vlastní život se dočteme i v nedávno vydaném souboru rozhovorů. [2]
První část naší knížky nese název „Tomismus a Metoděj Habáň“. Smím-li být v něčem kritický, pak právě tuto část považuji za nejméně poutavou. Je to dáno asi i tím, že sám Karel Floss má k Habáňovi ambivalentní vztah, který neumí přejít ve vřelé souznění. Autor musel být k Habáňovi leckdy dost kritický jak s ohledem na kontroverznost jeho osobnosti, tak na meze jeho filosofie a jistou strnulost myšlení. I proto z těchto textů promlouvá povinná úcta, ale nikoli nadšení.
Mnohem více se dovedl Karel Floss vložit do textů, které se točí kolem jeho životního tématu a které najdeme v druhé části pod názvem: „Trichotomie, triády a J. A. Komenský“. Floss se tu vehementně hlásí k užitečnosti triadického myšlení, jež má sice v dějinách filosofie mnoho podob (včetně známé dialektické metody Hegelovy), ale jeden zásadní zdroj – křesťanské učení o Trojici. Karel Floss si je vědom možného schematismu, který rozpracování tohoto učení ohrožuje, je však trvale přesvědčen, že „dnes může být trinitární spekulace účinnou hrází proti extrémům všech monismů a pluralismů“. [3] Vřazení Komenského do těchto úvah není překvapující: jeho dílo je celoživotním tématem Karla i jeho bratra Pavla (a v bádání o Komenském mají oba naprosto exkluzivní zásluhy) a navíc je Karel Floss pevně přesvědčen, že se Komenský rovněž dá nazírat jako představitel triadismu.
V oddíle „Pragmatismus, skladebná filosofie a J. L. Fischer“ najdeme Karla Flosse nejvíce politicky rozohněného – jeho výklad Fischerova filosofického zázemí jednoznačně směřuje k sice poněkud obecným, ale zřetelným doporučením, čím by dnešní vyprahlý kapitalismus s honbou za ziskem měl být doplněn, snad možná nahrazen. Fischer je Flossovi ztělesněním intelektuála, který měl jasnou filosofickou koncepci a údajně příkladnou politickou orientaci, totiž dost nalevo, ale ne tak nalevo, aby ztratil soudnost.
Jinou stránku Flossovy osobnosti, tentokráte tu, která vyjadřuje jeho představy o víře a o moderním křesťanství, prozrazuje zápal, s nímž pojednává o svých filosofických, ale i osobních setkáních s prominentním a nekonformním katolickým theologem Hansem Küngem. V části nazvané „Ekumenismus a Hans Küng“ velmi výrazně přichází ke slovu Flossova starost o „duši zítřka“. Zdá se, že u Künga nachází podobné úsilí o překonání prázdnoty kapitalismu jako u J. L. Fischera, ale více mu u něj vyhovuje přísada křesťanské zbožnosti, kterou musel u Fischera jako u agnostika postrádat. Texty o Küngovi jsou z velké části interpretačním předvedením jeho filosofických a theologických názorů, více než v jiných částech knihy se zde však připomínají i Flossovy osobní vzpomínky. Velmi interesantní je Flossovo angažmá v bolestném a dramatickém sporu mezi Küngem a Ratzingerem, dvěma původními spolupracovníky.
Závěrečnou část publikace tvoří Flossovy texty, vesměs vzniklé z příležitostných přednášek, jež se týkají některých uměnovědných témat a obecně lidských věcí. Tři jsou věnovány Flossovu příteli, výtvarníkovi Radoslavu Kutrovi. Na úplný závěr je ještě připojena kompletní bibliografie Flossových prací.
Struktura knihy i způsob výkladu problémů mají dvě vrstvy a na jejich rozlišení určitě Karlu Flossovi záleželo. Jednou z nich je vrstva věcných analýz – historických i systematických vhledů do dějin metafyziky, tomismu, pragmatismu, strukturalismu, současné filosofie, theologie, do debat kolem II. vatikánského koncilu atp. V podtextu je však čitelná i druhá vrstva, která se dostává ke slovu při různorodých příležitostech, ale vždy v jednom tónu. Význam této vrstvy pro Karla Flosse vystihuje právě název knihy. Ona „duše zítřka“, kterou těmito texty ohledává, to je budoucí základ společnosti, postavené na hodnotách jiného typu, než jakými jsou ve Flossových očích hodnoty směny, volného trhu, zisku a kapitálu.
Snad se Karel Floss nebude zlobit, když k této snaze nyní zaujmu poněkud kritický postoj. Přestože Karel Floss zůstává (a s ohledem na svůj krušný osud jistě i musí zůstat) v trvalé opozici vůči komunismu, nikdy se netajil svými sympatiemi k socialismu. Kapitalismus považuje za povrchní systém, postavený na honbě za ziskem, sociální bezohlednosti a duchovní vyprázdněnosti. Duši zítřka by tak rád povznášel za pomoci autentického křesťanství, tedy ve starosti o osud „Ježíšovy věci“, neboť „pravda, dobro a krása tvoří jednotu, v níž spočívá naše spása“, to vše při souběžné inspiraci filosofií hodnot, jakou rozprostřel J. L. Fischer obrazem „kvalitativního“ kosmu, neboť jen tak lze „odčinit smrtelný hřích mechanického kulturního prototypu“. [4] A zdá se, že pokud to nepůjde jinak, nebránil by se Karel Floss, v odvolávce na názory A. Richa z jeho Etiky hospodářství, ani ostřejšímu řešení: „Není-li totiž u určitých mocenských struktur ochota nesprávná hodnotová rozhodnutí přiznat a vzdát se jich, nezbývá jiná cesta než revoluce.“ [5]
Tady je podle mého názoru potřeba rozlišit Flossovu upřímnou starostlivost o blaho obce od některých doporučení, které vyvolávají spíše otázky a rozpaky, či dokonce obavy.
Osobně neznám ideální společnost. Zápas s obecnou nevůlí k „pravdě, dobru a kráse“ a s odpuzující hodnotovou vyprahlostí je veden od nepaměti, je nekonečný a nelze předpokládat, že se v nějaké společnosti slavnostně završí. Je-li vedení takového zápasu hlavní starostí úvah o „duši zítřka“, pak se musím Karla Flosse ptát, co mu brání v tom přispívat k němu velmi účinně už dnes a tady. I já jsem samozřejmě znechucen hodnotovou prázdnotou veřejného života, projevy nemravnosti, sobectví a malosti, ale nemyslím, že bychom každý z nás neměli už teď dost příležitostí, jak tomu čelit. Co vlastně Karlu Flossovi v této, byť nedokonalé obci brání šířit vlastní ideály, ovlivňovat veřejnost a mládež svými názory, nabízet jim vodítka pro „správná hodnotová rozhodnutí“? Musí snášet nějaké sankce ze strany obce, v níž nyní žije, když více než dvacet let svobodně přednášel na universitě, zval ze zahraniční zajímavé a „správně hodnotově orientované“ kolegy, bez potíží publikoval, veřejně se vyslovoval k palčivým problémům, působil v Senátu, pěstoval duchovně hluboká setkávání na Sázavě, bral se aktivně za Ježíšovu věc? Zajímalo by mě, kde je vlastně v tomto ohledu problém, když do boje proti „mechanickému kulturnímu prototypu“ mohu bez nejmenších potíží navést své děti nebo své žáky? Musím si snad nutně kupovat zboží určitého druhu, otupělý reklamou, musím se dívat na hloupé seriály nebo číst bulvár? Nemohu-li snést pokleslou muziku, která se line ze všech rádií, mohu si pustit nějakou Brucknerovu symfonii. Nebaví-li mě hloupé upíří příběhy, mohu si přečíst něco od Kundery. Odpuzují-li mě stupidní akční krváky, mohu si pustit film od Bergmana – a k tomu všemu se (na rozdíl od dob socialismu) dostanu snadno a často i levně. Jak by měla vypadat obec, v níž by mělo být možné ještě více, jakými formami, jakými politickými kroky by se měly Flossovy představy dočkat širšího uplatnění, zdá-li se mu toto neúčinné?
Ne, rozhodně není všechno v pořádku. Nemáme se ale, poučeni dějinami, mnohem více bát spasitelské mánie, kterou trpí někteří ustaraní intelektuálové v přesvědčení, že budou schopni shora určovat, co se smí číst, co se smí kupovat a směňovat, co jsou „nesprávná hodnotová rozhodnutí“, a že dokonce mají právo ta „správná rozhodnutí“ prosadit i silou, jak naznačuje sám Karel Floss? Není lepší poctivě držet, střežit a samozřejmě rozšiřovat onen obzor svobody, který nepochybně máme a který má i Karel Floss? Nevaroval už Masaryk před dychtivou tužbou po velkých revolucích shora, aniž bychom předtím dosáhli drobnou, ale efektivní prací určité úrovně vzdělanosti a mravní zdatnosti? Vskutku: nevynesla by požadovaná revoluce nahoru zase jen ony protagonisty kulturní vyprahlosti, jichž je kolem nás tolik? Anebo: podle jakých kritérií by se tak narychlo mohli najít ti „správně hodnotově orientovaní“, aby mohli legitimně na ostatních provádět ono nezbytné revoluční násilí?
Ale právě proto mě udivuje, že Karel Floss o nějakém utopickém revolučním řešení sní, protože sám nikdy na nějakou takovou budoucnost nečekal. Vždyť může právě on sloužit jako nádherný příklad neúnavného a inspirativního přesvědčovatele, kromobyčejně snášenlivého a jistě i v dnešní nedokonalé společnosti ctěného. Karel Floss sám moc dobře ví (a učil nás tomu s velkou pádností!), že nejvíce „politická“ v dobrém slova smyslu je sama filosofie. Jako spolehlivá hráz proti hloupým ideologiím, povrchnosti, násilí a útlaku může totiž nejlépe sloužit kritické myšlení, tolerance v disputacích a ochota naslouchat. Karel Floss nám tyto intelektuální maximy vždycky ve vrchovaté míře nabízel.
Zpětné odkazy: Reflexe 45