Poznámka 8

Tak například pokud jde o roli metody v Descartově filosofii, rozkládají se názory významných interpretů na široké škále, kde jeden extrém představuje názor, že metoda zásadně spoluurčuje Descartovu metafyziku i fyziku v raných i pozdních textech (srv. např. L. J. Beck, The Method of Descartes: A Study of the Regulæ, Oxford 1952; P. A. Schouls, The Imposition of Method: A Study of Descartes and Locke, Oxford 1980), zatímco druhý extrém představuje názor, že nejpozději na přelomu třicátých a čtyřicátých let 17. století přestávají Descartovy metodologické výdobytky hrát v jeho myšlení jakoukoli významnou úlohu (srv. např. D. Garber, Descartes and Method in 1637, in: týž, Descartes Embodied: Reading Cartesian Philosophy through Cartesian Science, Cambridge 2001, str. 33–51; J. A. Schuster, Whatever Should We Do with Cartesian Method? – Reclaiming Descartes for the History of Science“, in: S. Voss (vyd.), Essays on the Philosophy and Science of René Descartes, New York – Oxford 1993, str. 195–223). Další spornou otázkou je vztah Descartova racionalismu k experimentální metodologii, kterou podle všeho uplatňoval ve svých fyzikálních zkoumáních (srv. např. D. M. Clarke, Descartes’ Philosophy of Science, University Park [Penn.] 1982). Rovněž si lze povšimnout, že strategie zjednávání si přístupu k jistým a evidentním poznatkům prostřednictvím radikálního odvržení všeho, co bylo dosud považováno za pravdivé, které je charakteristické pro Descartova zralá díla, je především v Pravidlech zcela nepřítomná.