Poznámka 116

V římské době většinou naše formule znamenala trvalý pobyt individualizované nesmrtelné duše u bohů (např. GVI 643,9–10; GVI 1764; GVI 1767; GVI 2040; SGO 16/3/18,7–8; snad i GVI 1772,1–4, GVI 1773), nebo dokonce zbožštění (např. GVI 1897,2; SGO 08/06/09,7; E. Bormann – G. Henzen, Corpus Inscriptionum Latinarum, VI,1, Berolini 1882, 2160), ale až do konce antiky přetrvávalo také neindividuální pojetí psyché, která se po smrti rozpouští ve svém zdroji (viz výše). Srv. R. Lattimore, Themes, str. 54; M. Obryk, Unsterblichkeitsglaube, str. 160–162.