Poznámka 40

„Svrchovanou podmínkou nejvyššího dobra je úplná přiměřenost (völlige Angemessenheit) smýšlení morálnímu zákonu“ (tamt., str. 209 [AA V, str. 122, překlad upraven]). Beck správně označuje tuto tezi za nervus probandi celého argumentu. Kantovi zde vytýká, že nekorektně přechází od „proporcionální“ (blaženost v různých stupních je přidělována podle stupně ctnosti) k „maximální“ koncepci nejvyššího dobra (konjunkce dokonalé blaženosti a dokonalé ctnosti). Svoji klíčovou námitku pak shrnuje slovy: „Pouze díky nahrazení proporcionální koncepce nejvyššího dobra maximální koncepcí můžeme říct, že stav svatosti musí být dosažitelný, třeba i v nekonečném postupu. Avšak ani Kantův text, ani křesťanská nauka, kterou zde Kant racionalizuje, ani samotný hlas povinnosti nevyžaduje maximální koncepci“ (L. W. Beck, A Commentary on Kant’s Critique of Practical Reason, str. 268–270). Na to lze namítnout, že právě diference mezi nárokem a faktem, mezi ideou a její realizací nevyhnutelně vyplývá ze základního pojetí Kantovy apriorně normativní etiky, která nemůže nebýt maximalistická.