Poznámka 5

Jakkoli Aristotelés podmiňoval jsoucnost času existencí rozumové duše, která jako jediné jsoucno čas vnímá, měří a počítá (na úplný závěr svých zkoumání času uvede Aristotelés skrovnou poznámku, že bez počítající duše by nemohl být ani čas jako to, co je počítáno; viz Aristotelés, Phys. IV,14,223a25 n.), přesto čas izoloval od člověka – „odosobňoval“ ho – a vztahoval k něčemu vnějšímu, jímž ho následně definoval. Aristotelés zkoumal čas ve Fyzice, jejímž ústředním tématem je bytnost φύσις, pro niž je eminentní pohyb: čas je zde proto analyzován jenom do té míry, do jaké ho lze vztáhnout právě k pohybu – je „počtem pohybu dřívějšího a pozdějšího“ (tamt., IV,11,219b1). Snad nejnázornějším příkladem takto pojatého času je pohyb klasických hodinových ručiček na ciferníku, kde časem je číslo vyjadřující trvání pohybu ručiček od jeho začátku do konce. Pokud jde o otázku času, těžiště Aristotelova zájmu nespočívalo v tematizaci poměru mezi časem a vnitřním „psychologičnem“, ale mezi časem a vnějším „fyzikálnem“, „přírodou“.