Autorova rekapitulace

Stanislav Sousedík

Petr Dvořák soudí, že mnou formulovaná zásada

T Každý celek, jehož každý prvek je nahodilý, je i sám nahodilý,

není platná. Nejprve zjišťuje, jaký má zásada význam, a rozlišuje několik možných variant jejího významu. Zjišťuje, že v kontextu, v němž ji užívám, má význam:

Každý celek, jehož každý prvek je simultánně nahodilý, je sám silně simultánně nahodilý.

Toto Dvořákovo zjištění považuji za správné, bylo by možná jen užitečné k němu dodat, že celek, o němž se v zásadě T jedná, je celkem reálně existujícím.

V dalším Dvořák ukazuje, že 1) zásada T není platná na základě své logické formy. S tím rovněž souhlasím, a nikdy jsem netvrdil opak. Dále 2) ukazuje, že zásada T, je-li platná, může takovou být pouze na základě v ní obsažených mimologických termínů. I s tím souhlasím a pokusil jsem se dokázat její platnost pomocí dvou tezí, týkajících se v zásadě T obsaženého mimologického termínu „nahodilé jsoucno“. Jedná se o tyto dvě teze: 1) nahodilé (kontingentní) jsoucno je složeno z obsahu [1] a existence, a 2) nahodilost je vlastnost „nepřispívající“. K tomu Dvořák nemá připomínek, připojuje však jakoby návdavkem zajímavou úvahu, která se však přesně vzato netýká mého textu. Uvádí totiž, že z toho, že x má příčinu, ještě samo o sobě neplyne, že x je nahodilé (v simultánním smyslu). Proto, jak Dvořák pokračuje, zásadu T nelze ozřejmovat tím, že celek všech nahodilých jsoucen je nahodilý z toho důvodu, protože vyžaduje příčinu. Je totiž snad, soudí Dvořák, myslitelné, že by něco, co má příčinu, nahodilé nebylo. [2]

K tomu bych poznamenal: Nejsem si vědom, že bych někde ve své knížce argumentoval, že celek nahodilých jsoucen je nahodilý z toho důvodu, že vyžaduje příčinu. Jsem naopak přesvědčen, že platí následující: protože je celek všech světských jsoucen nahodilý, vyžaduje příčinu. Netvrdím tedy: celek má příčinu → celek je nahodilý, nýbrž zastávám naopak: celek je nahodilý → celek má příčinu. Vždyť v tom je přece sama základní myšlenka každého aposteriorního důkazu Boží existence, že se v něm usuzuje z účinku na příčinu, nikoli naopak! Dal-li jsem snad nějakým neobratným vyjádřením podnět k opačné interpretaci (ale já o žádném takovém svém vyjádření nevím!), byla by to formulační chyba, za niž se čtenářům, pokud jsem se jí dopustil, omlouvám. Ale pozor! Kdo přihlédne k Dvořákovu textu blíže, zjistí, že mi Dvořák nějakou takovou ať věcnou ať formulační chybu přesně vzato ani nepřipisuje, uvažuje pouze nezávisle na mém textu, jak by tomu bylo, kdyby někdo chtěl při kosmologickém důkazu vycházet z tvrzení: celek má příčinu → celek je nahodilý. Je-li tomu tak, není však třeba, abych se k této Dvořákově, o sobě jistě podnětné, úvaze vyjadřoval.

Za zamyšlení by jistě stálo Dvořákovo tvrzení, že by bylo možno formulovat kosmologický důkaz na základě mých vlastních východisek jednodušeji. Jedná se bohužel o bod, v němž jsem Dvořákovu příliš stručnému výkladu neporozuměl, a k němuž tudíž nejsem s to se vyjádřit. Znamenalo by pro mne však vítanou pomoc, kdyby Dvořák časem prezentoval jím navrhovanou, zjednodušenou verzi kosmologického důkazu v rozvedenější formě sám.

Děkuji oběma recenzentům za pozornost, kterou věnovali mé knize, obzvláště však Petru Dvořákovi, za jeho pro mne velmi inspirativní poznámky. I když jsem přesvědčen, že jeho připomínky můj důkazní postup nezpochybňují, díky jeho výkladu jsem si v průběhu naší výměny názorů mnohé věci lépe a hlouběji ujasnil. Budu-li mít příležitost o kosmologickém důkazu ještě někdy psát (což bych rád), promítne se to jistě do jeho nové, díky zveřejněné recenzi doplněné a jasnější formulace.