O celcích, jejichž každý prvek je nahodilý

Stanislav Sousedík

Ve své knize Kosmologický důkaz Boží existence a jeho místo v životě a myšlení (Praha 2014) jsem se pokusil mimo jiné objasnit 1) některé všeobecné filosofické předpoklady platnosti kosmologického důkazu a poté 2) formulovat jeho určitou verzi. Těší mě, že kvalifikovaní čtenáři mé knihy (alespoň ti, kteří se jí dosud zabývali) přijali moji obhajobu filosofických předpokladů důkazu (ač obsahuje některé věci dílem původní, dílem nezvyklé) bez námitek. Pokud jde o mou formulaci kosmologického důkazu, vyvolal však jejich pochybnosti (nebo dokonce nesouhlas) jeho první krok. V tomto kroku se pokouším zhruba řečeno ukázat, že existence světa složeného z nahodilých jsoucen nám umožňuje pomocí kauzálního principu usoudit na existenci nějakého nesvětského jsoucna nutného. Při tom považuji za lhostejno, jakou má svět konkrétně podobu, zda jej totiž tvoří jedno jediné nahodilé jsoucno, nebo svět zahrnuje takových jsoucen větší, či snad dokonce nekonečný počet. Užívám pak v onom prvním kroku důkazu zásady, kterou jsem nazval „zásadou T“ a jež zní takto:

Zásada T: Každý celek, jehož každý prvek je nahodilý, je i sám nahodilý.

Právě tuto zásadu, ač je podle mého přesvědčení zřejmá, považují však někteří čtenáři za pochybnou, nebo dokonce zjevně neplatnou. To, že se mně zdá zásada T zřejmá, ale některým čtenářům nikoli, může mít svůj původ v tom, že považuji – což se může stát komukoliv – omylem za zřejmé něco, co takovým ve skutečnosti není. Původ názorového rozdílu však může být i jinde. Uvažme, že „zřejmost“ v nejběžnějším významu toho slova je vztah: vždyť zřejmé je vždy něco někomu. Je-li tomu tak, může však být zásada T zřejmá mně, ale nikoli některým čtenářům, z toho důvodu, že jsem jim ji ve své knize sdostatek „neozřejmil“. A protože jsem přesvědčen, že v tomto tkví ve skutečnosti pravý důvod našeho nedorozumění, pokusím se platnost zásady vyložit znovu, a to tak, jak se mi to v mé knize asi nezdařilo, aby se totiž zásada stala zřejmou každému.

Budu postupovat pomocí dílčích kroků, díky nimž vysvitne platnost zásady T ve všech myslitelných případech („eventualitách“), jimiž mohou být nahodilá jsoucna v celku (světa) zahrnuta. Pomocí příslušných kritérií (počet individuí, délka jejich trvání) lze kombinatoricky rozlišit větší počet takových eventualit. Ne všechny jsou však pro nás stejně zajímavé. Domnívám se, že prokážu-li platnost zásady T ve třech zajímavých eventualitách, je nahlédnutí její platnosti T ve všech zbývajících již snadné. Které jsou ony základní tři eventuality?

1) Celek (jenž v našem případě obsahuje všechna nahodilá jsoucna, tedy „svět“) zahrnuje větší, ale konečný počet časově (co do délky úseku, po který existují) více či méně omezených nahodilých jsoucen. Každé z těchto jsoucen je tedy nahodilé simultánně a sukcesivně.

2) Celek (svět) zahrnuje jedno jediné, od věčnosti až do (indexikálně chápané) přítomnosti trvající nahodilé jsoucno. Toto jsoucno je tedy nahodilé simultánně a nutné sukcesivně.

3) Celek (svět) zahrnuje nekonečný počet časově omezených nahodilých jsoucen. Každé z těchto jsoucen je tedy nahodilé simultánně a sukcesivně.

Podívejme se nyní, jak je tomu se zásadou T za předpokladu platnosti jednotlivých z těchto tří eventualit, a začněme eventualitou 1.

Ad 1. V tomto případě platí zásada T díky kauzálnímu principu bezesporně. Každé nahodilé jsoucno má totiž v takovém modelu světa nutnou příčinu [1] své existence buď bezprostředně, anebo – vytváří-li nahodilá jsoucna kauzální řadu – [2] má nutnou příčinu své existence alespoň zprostředkovaně, prostřednictvím nahodilého členu řady. Nutná příčina působí v tomto posledně jmenovaném případě, jak budu říkat, a capite. Co tím termínem chci vyjádřit? První člen konečné kauzální řady nahodilých příčin si můžeme obrazně představit jako hlavu oné řady. Působit a capite (česky: od hlavy) tedy znamená, že nutná příčina působí v určitém časovém intervalu přinejmenším na první nahodilý člen (caput) kauzální řady, na další její členy pak (v důsledku transitivity kauzálního vztahu) vždy prostřednictvím předchozího.

Pro nutnou příčinu působící a capite je charakteristické, že vždy působí účinek a) v časovém intervalu menším, než je časový interval, po který existuje její účinek, a že b) nutná příčina co do existence svůj účinek časově předchází. Ad a: účinkem nutné příčiny je vznik nahodilého jsoucna, jenž je dílem okamžiku (protože mezi nebytím a bytím nahodilého jsoucna není nic prostředního). Ad b: nutné jsoucno existuje ve všech časových intervalech, kdežto nahodilé je podle předpokladu co do existence časově omezené.

Ad 2. Zásada T platí však i v případě druhého předpokladu, že totiž celek všech nahodilých jsoucen zahrnuje jen jediné od věčnosti existující nahodilé jsoucno (takové jsoucno je nahodilé pouze simultánně). Protože je takové jsoucno (podle předpokladu) nahodilé, má nevyhnutelně příčinu. Taková příčina nemůže však působit svůj účinek a capite, protože nyní předpokládáme, že jediné nahodilé jsoucno existuje vždy („od věčnosti“), takže mu nutná příčina nemůže časově předcházet. Nutná příčina musí tedy působit existenci nahodilého jsoucna jinak, budeme říkat a latere (česky: z boku). Příčina působí a latere, působí-li v celém časovém úseku trvání [3] svého nahodilého účinku. Právě takto působící příčinu musí však mít námi nyní uvažované jediné, od věčnosti existující nahodilé jsoucno. Příčina a latere nemůže totiž působit (být činná) v rámci našeho nynějšího předpokladu v určitém konečném časovém úseku (v tom případě by totiž nemohla být příčinou našeho jediného nahodile existujícího jsoucna v době, jež konečnému intervalu jejího působení předchází), působí tudíž po celou dobu existence jediného nahodilého jsoucna, tj. „od věčnosti“. Kauzální činnosti, jakou v tomto případě vyvíjí příčina působící a latere, budeme říkat „konzervace“ (uchovávání v existenci). Konzervace, o níž tu mluvíme, se v něčem podobá a v něčem liší od konzervace v potravinářství. V potravinářství se konzervace dosahuje tím, že se zabrání nežádoucím vnějším vlivům (mikroorganismům) způsobit zkázu potravin, ty však po „zakonzervování“ trvají již samy, bez aktivní činnosti konzervujícího (to je tzv. konzervace negativní). Konzervace v našem smyslu neznamená pouhé bránění nežádoucím vnějším vlivům působit, nýbrž je to pozitivní činnost působící, že nahodilé věci spíš jsou, než nejsou, tj. „trvají“ (tzv. konzervace pozitivní).

Ad 3. Zásada T však platí i za předpokladu třetí eventuality, která je pro jejího obhájce zdánlivě nejobtížnější, a jíž oponenti věnují pozornost výlučně. Při třetí eventualitě se předpokládá, že celek nahodilých jsoucen (svět) zahrnuje nekonečné množství nahodilých, časově omezených jsoucen. Proč se mnohým zdá být zásada T v tomto případě problematická, či dokonce neplatná? Problematická se jim zdá být z toho důvodu, že za uvedeného předpokladu je myslitelné, že každé jsoucno v takovém světě je členem nějaké nekonečné kauzální řady, jež ovšem jako taková nemá první člen (= caput). Je-li tomu tak, nemůže být tedy příčinou takové řady nutné jsoucno, jež působí a capite. Protože mnozí znají z různých způsobů kauzálního působení pouze působení a capite, domnívají se (podle mého mínění mylně), že zde nalezli protipříklad proti obecné platnosti zásady T (každý celek, jehož každý prvek je nahodilý, je i sám nahodilý): soudí, že nekonečná kauzální řada časově omezených nahodilých jsoucen je toho rázu, že každý její člen je sice nahodilý, ale její celek je v nějakém smyslu nutný. Tak tomu však není, protože nekonečně dlouhá kauzální řada nahodilých jsoucen (pokud by nějaká taková existovala) má příčinu působící a latere.

Poněkud speciálnější otázkou je, jakým způsobem popsat v posledně uvedeném případě působení příčiny a latere. Tou otázkou se před námi zabývali již mnozí významní myslitelé a pokusili se o různá, ne vždy zdařilá, řešení. Celou touto otázkou bych se zde přesně vzato nemusel zabývat, poskytnu nicméně alespoň pro orientaci krátkou informaci. Z nezdařilých řešení problematiky připomenu alespoň jedno, totiž okasionalismus. Nicolas Malebranche, jeden z jeho předních zastánců, soudil, že příčinou každého člena kauzální řady je bezprostředně a výhradě jsoucno nutné (podle Malebranche Bůh). [4] Pro nás je toto řešení ovšem nepřijatelné, protože – kdybychom je akceptovali – ocitli bychom se ve sporu s naším předpokladem, že existují kauzální řady, v nichž je každý člen co do své existence závislý na předchozím, do oné řady náležejícím členu. Malebranchovo řešení spočívá ve vyloučení jakékoli jiné kauzality než Boží. K tomu však není ve skutečnosti důvodu.

Přijatelnou teorií je podle mého mínění teorie „konkurzu-a-konzervace“. Koncipovali ji představitelé arabské scholastiky a jejich křesťanští pokračovatelé ji v 16. a 17. století přivedli k vysokému stupni technické dokonalosti. V čem spočívá hlavní myšlenka této teorie? [5] Pojem „pozitivní konzervace“ již známe z předchozího výkladu. „Konkurs“ pak spočívá v tom, že nutná příčina spolupůsobí s každou nahodilou při její činnosti, kterou vzniká jiné nahodilé jsoucno. Teorie konkursu-a-konzervace spočívá v předpokladu, že nutná příčina působí spolu s nahodilou příčinou vznik nového nahodilého jsoucna a že pak sama (již bez součinnosti s nahodilou příčinou) zachovává takto vzniklé nahodilé jsoucno v bytí. Složitými podrobnostmi této teorie se zde nebudeme dále zabývat. Pro naši potřebu postačí, když víme, že to, jak působí na nekonenčnou kauzální řadu nutná příčina a latere, lze vysvětlit souvislou, podrobně vypracovanou teorií velké explikativní síly. [6]

Po těchto objasňujících výkladech můžeme nakonec shrnout: Soubor všech simultánně nahodilých jsoucen je za všech okolností (bez ohledu na to, je-li konečný či nekonečný) také simultánně nahodilý a musí mít od sebe odlišnou příčinu, jež není již nahodilým, nýbrž nutným jsoucnem. Domnívám se proto, že zásada T je zřejmá a platí bez výhrad a omezení.

Zcela na závěr připojuji ještě krátkou poznámku k jedné pasáži podnětné recenze mé knihy z pera Petra Dvořáka, [7] jednoho z autorů, kteří odmítají obecnou platnost zásady T. Dvořák totiž v poznámce pod čarou upozorňuje, že neplatí obecně věta (◊ p & ◊ q) → ◊ (p & q). [8] Píše:

Obecně implikace (◊ p & ◊ q) → ◊ (p & q) neplatí. Důkaz (S5): Mějme model (určité přiřazení pravdivostní hodnoty všem výrokům ve všech možných světech), v němž: výrok A platí ve w₁ a ve všech ostatních světech platí non A; ve všech světech tedy platí „je možné, že A“. Zároveň předpokládejme, že B platí ve w₂; non B ve w₁; ve všech světech tedy platí „je možné, že B“. Pak v žádném světě tohoto modelu neplatí konjunkce A & B, tj. v žádném světě neplatí „je možné, že A & B“.

To, co v tomto úryvku Dvořák říká, je sice pravda, není však jasné, proč to vlastně říká, když tím, jak se mi zdá, není nijak zpochybněna zásada T. V Dvořákově úryvku se totiž jedná o modalitu možnosti, zatímco já v zásadě T nemluvím o možnosti, nýbrž o nahodilosti (tedy o zvláštní „odrůdě“ možnosti, totiž o logické možnosti věci v aktuálním světě reálně existující). Tvrdím pak v souhlasu s Dvořákem, že sice neplatí obecně

věta 1: (◊ p & ◊ q) → ◊ (p & q),

ale zastávám v nesouhlasu s ním, že platí obecně

věta 2: „(je nahodilé, že p & je nahodilé, že q) → je nahodilé, že (p & q).“ [9]