Poznámka 29

Tuto představu prezentuje např. Ernst Tugendhat. Tugendhat píše: „Obtíž nespočívá tedy v tom, že slovo ‚jáʻ je používáno daným mluvčím, aby mluvil o sobě. Obtíž nespočívá tedy v tom, že a mluví o a: dítě nemá sebemenší problém, pokud vůbec rozumí subjekt-predikátovým větám, rozumět tomu, když matka říká: ‚Máma přijde hnedʻ. Tudíž nikoliv takzvaná reflexe mluvčího je pro dítě obtížně pochopitelná, nýbrž to, že slovo ‚jáʻ je používáno daným mluvčím, aby mluvil o sobě. A jakmile Jenda pochopil tuto odpoutatelnost slova ‚Jáʻ od určité osoby, jakmile tedy pochopil, jak jiní používají toto slovo, může, aniž by v tom spočívala nová úroveň porozumění, říci ,jáʻ místo ‚Janʻ, když mluví o sobě.“ Srv. E. Tugendhat, Selbstbewußtsein und Selbstbestimmung. Sprachanalytische Interpretationen, Frankfurt a. M. 1979, str. 80. Koncepci, podle které přejímáme používání zájmena „já“ učením z konkrétních jazykových situací, zatěžuje Tugendhat poměrně neplauzibilní představou, že dítě se může naučit používat slovo „já“ teprve tehdy, když disponuje nejen rozuměním subjekt-predikátovým propozicím, což by bylo možné neproblematicky připustit, pokud se tím míní, že je schopno rozumět výpovědím typu: „Tento strom je zelený“, nýbrž když disponuje navíc rozvinutou schopností abstrakce. Musí totiž nahlédnout „odpoutatelnost“ (Loslösbarkeit) – abstrahovatelnost – tohoto jazykového výrazu od konkrétní osoby, která ho v konkrétní jazykové situaci použije.